Příhody

Nechce si ujet vlak, doslova

Pavel

Jedno léto, bylo to zrovna to minulé, jsem byl v rámci letního tábora s malými průzkumníky na výpravě. V rámci programu jsme měli přenocovat v nádražní budově malé horské vesnice. Příjemný pochod krásami horských cest v lesích, kam moc nikdo nechodí, protože musí do Chorvatska. Když jsem tam seděl, díval se na koleje, jak vedou na pravé straně do dálky a potom se ztrácí v lese, na nástupiště přispěchal pár s krosnami na zádech.

Ptali se, kdy jede vlak do nejbližšího města, potěšeni, že nás vidí. My jsme jim sdělili, že to až tak dobré není, protože poslední vlak už odjel a my na nástupišti jsme proto, že se nikam nechystáme. Jejich výraz ve tváři by se dal popsat jako mírně zděšení. Muž začal propočítávat, za jak dlouho tam dojdou pěšky. Nakonec je kolega vedoucí hodil na místo určení autem. Situace zachráněna.

Já jsem si naopak celou situaci užíval. Vlak přijel, potom odjel. Pár lidí vystoupilo a šlo si po svých. Blížil se večer. Všechno utichlo a nad nástupištěm se pomalu stmívalo. Říkal jsem si, že je hezké si někdy nechat ujet vlak. Můžete si vychutnat maličkosti kolem sebe. Západ slunce nad lesem a s kolejištěm před vámi. Setřít prstem večerní rosu z kolejí a užít si hezký večer.

Říkal jsem si, že je to jako život a postoj na tu samou věc. Někomu se vaše situace může zdát špatná, nic už vám nepojede a nejbližší ubytování daleko. Vy ale víte, že máte před sebou hezký večer. Nerušenou konverzaci s přáteli. To vám povím, koleje a nádraží mají večer skvělou atmosféru.

Lovec na place

Pavel

Vždy mě dokáže zaujmout a fascinovat člověk, který je do činnosti, kterou dělá, doslova zapálený. Tentokrát je to jeden pan sekuriťák od nás ze sámošky. Budeme mu říkat například James Bond. Je dost povídavý a celkem rád mluví o své práci. Co mě na něm stále udivuje je, s jakým zápalem sleduje všechny zákazníky a jak je pro něj podezřelý skoro každý. Dokonale mi popsal všechny jeho metody a v jistém ohledu si to nezadá s prací profesionálního detektiva. Už jenom to, že když jsem ho na krámě poprvé viděl, nebyl jsem si jistý, jestli je to sekuriťák, nebo zákazník. A to sekuriťáka poznám na první pohled. Dozvěděl jsem se například, že nejvíce kradou důchodci (až 75%). Že nejčastěji se snaží ochrankou oslovený zloděj u pokladen kradenou věc odhodit pryč od sebe, aby to nakonec bylo jen tvrzení proti tvrzení.

Největší smutek prožívá James ve dnech, kdy se lidem, jeho slovy, nechce krást. Už to má i odkoukané podle počasí a když venku prší, je prý nejvíc záchytů. Jednou kolem mě šel s rozčarováním a utrousil: „To je dneska den, už i ti feťáci si kupují salám za 90Kč kilo a platí ho.“ Když někoho chytí, je vidět, že z toho má radost. A jemu se daří. Skoro není dne, kdy by pan Bond někoho nenačapal, jak prošel pokladnami bez zaplacení něčeho, co se mu dostalo „netušíjak“ do kapsy.

Jednou mi říká svou rozhodností: „Když jsem na krámě, tak to dělám pořádně!“ A je pravdou, že kdybych měl jmenovat někoho, kdo svoje povolání nefláká a dělá ho na 100%, jmenoval bych mezi prvními jeho.

A nesnažte se ho najít. Vypadá jako podnikatel, který má na parkovišti bavorák a potřebuje si něco rychle nakoupit. Tenhle James.

Co mě překvapilo #1 – hodnocení pedagogy

Pavel

Stále pořád dokola mě překvapuje jedna věc. Ano, přiznávám, že by nemusela, ale je to taková ta věc, která vám vyžene tlak dostatečně vysoko, jen když o tom slyšíte. Tentokrát jsem od svého kamaráda, který je asi o 8 let mladší a chodí ještě na střední, slyšel, že dostali za půldenní činnost na praxi plný počet bodů, tedy známku 5. Celá jejich skupina. Abyste se vžili do situace, můj kamarád je pilný a snaživý student. Práce, které ostatní opisují, on dělá, aby danou látku procvičil. Protokoly, za které si dost jeho spolužáků platí, aby je za ně dělali jiní, on vypracovává. Slohová cvičení neodflákne. Na praxi se nechal přeložit do skupiny, která na zadané věci zvysoka nekašle.

Právě s tou lepší skupinou dostali všichni kolektivně za 5. Jak jsem jako laik, neznalý jeho oboru, pochopil, měli vytvořit nějakou součástku, kde 1 milimetr je velká míra a hraje se na daleko menší rozměry mikrometrů a nanometrů. Jejich přesnost byla taková, že by si ji mohli dovolit i ve firmě vyrábějící dané součástky. Ale ejhle, kámen úrazu. Zapomněli očistit tento výrobek a jejich učitel našel na tomto výrobku kus malinké piliny, což samozřejmě na takto přesné věci nemá co dělat a na výstupním výrobku už vůbec ne. Všichni za 5.

Známkování je totiž trest. Když už je pedagog v koncích, nemůže nafackovat žákům, nemůže je přetáhnout rákoskou, židlí ani klavírem. Neřekl bych ani pakůň, kdyby jim dal za 4, protože je to teda pravdu závažná věc. Mohl je to nechat zkontrolovat, co je na věci špatně. Mohl je to nechat udělat znova. Ne. Prostě bum, za 5. Děkuji, že jste se snažili. Ti, kteří hákovali (zatahovali) školu, kteří se na to vybodli, surfaři facebooku na mobilech, ti všichni by také získali za 5.

Ten nepoměr, ulítlá klasifikace a kdovíco ještě mě udivuje. Stále dokola. Zbytečně a z nějakého důvodu se to snažím pochopit, marně.

Je to o maličkostech

Pavel

Základem tohoto příspěvku jsou dvě příhody, které se mi staly v rozmezí jednoho měsíce.

První z nich se odehrála v kupé vlaku, kde vedle mě u okénka naproti sobě seděla postarší paní (asi 60 let) a pán (taktéž). Bavili se o všem možném, moc jsem je neposlouchal, protože jsem přece slušně vychovaný hoch a hlavně jsem se snažil podřimovat a dohnat nevyspání z noci. Jak jsem pochopil, byli to pouze známí ze stejné vesnice. V jednu chvíli mu žena nabídla minerálku z plastové flašky, jestli nechce napít. Muž si beze všeho vzal a byl rychle zastaven ženou: „Počkej, vzala jsem kelímky. Přece to nebudeš pít z flašky.“ A opravdu vytáhla z kabelky dva úzké a vysoké kelímky od levných pudinků a nalila muži.

Druhá se stala nedávno v našem vchodě. Vracel jsem se z města a dveře otevíral jeden pán z pátého patra. Už je celkem starý, býval to myslivec. Stále nosí převážně zelené věci. Ve dveřích jsem ho po pozdravení obešel. Uslyšel jsem za sebou zvuk, kdy si čistil svoje boty o děrovanou železnou rohožku. Venku bylo krásných 25°C a na obloze ani mráček. Jeho boty byly čisté, stejně tak jako chodníky venku.

Stále zrychlujeme, už si nečistíme boty, rukavičky a další příslušenství obdivujeme spíš ze starých filmů. Když chceme udělat radost svému protějšku zainvestujeme třeba do koupi lístku do kina. Podšálky vídáme jen v restauracích a kavárnách. Možná je to škoda, že tyto malé detaily opomíjíme. Uvědomil jsem si, že ač jsem o nich skoro nevěděl, docela mi chybí. Třeba je to příležitost jak příště, místo drahé vstupenky na film, o kterém doufáme, že bude stát za to, jen umýt za toho druhého podšálek navíc.

Testuji: nepřejídání se

Pavel

Jednou jsem si uvědomil, že mě sice baví jíst a docela tím i zaženu nějaký ten stres – dočasně, ale na druhou stranu nesnáším pocit plnosti. Takové té, kdy se fakt najíte, ne zase, že by vám bylo špatně, ale jíte dokud vám žaludek neřekne: Mám dost. Což je ale s mou rychlostí stolování spíš volání o okamžitý stop stav. I poté jsem ještě dokázal zalít vše snědené jogurtem s rohlíkem, vlastně jsem si dal dva, protože upřímně, rohlíky nejsou zas až tak obrovské.

Ve výsledku jsem byl plný. Cítil jsem se těžce. Když si vygooglíte těžkost v žaludku zjistíte, že se nedá vyloučit, že je problém u střevní sliznice, je důležité sledovat jak dlouho to trvá, jestli náhodou nejde o nevolnost a jak rozpoznat rozdíl mezi dvěma zmíněnými. Aniž bych propadal panice, usoudil jsem, že všemu pomůže, když se nebudu tak ládovat.

Proto je pro mě jídlo už předem dané. Řeknu si, kolik je tak optimální množství. Připravím si ho předem a prohlédnu, abych se ujistil, že nebudu trpět hlady nebo dokonce nesklouznu k anorexii, jak mi říká maminka, podle které jsem pořád strašně hubenej. Sním ho a tím pro mě jídlo hasne. Pocit sytosti se dostaví, což je znamením, že žaludek začal pracovat. Jsem spokojený, netrvá mi 6 a více hodin, než zase dostanu hlad, ale můžu si dát zase něco po 4 hodinách nebo méně.

Ve výsledku se cítím lépe. Dříve jsem měl sice dobrý pocit z toho, že jsem se dostatečně najedl, teď mám ještě lepší pocit z toho, že nejsem napráskaný. Mimo jiné jsem za 3 týdny shodil 6 kilo. Sice je mi to jedno, ale usmívám se při pohledu na návody v ženských časopisech. Pořád platí a platit bude, i když si tento článek někdo přečte za 100 let, že nejlepší dieta ze všech je … nepřejídání se.

Nikdy jsem si neuvědomil, že …

Pavel

Určitě jste někdy větu v nadpise použili. Říkáme ji, když jsme překvapení, většinou když něco vidíme na vlastní oči. To mě ale nezajímá. Druhý případ, kdy lidé tuto větu říkají, se týká mě osobně a trochu se rozepíšu. Rozbil jsem keramický talíř obrovskou skleněnou dózou. Stalo se, škoda plakat nad rozlitým mlékem. Střepy jsem vyhodil. Když ostrý kus talíře trčel do strany a bránil mi koš pořádně vzít a vynést, pohnul jsem kousek se střepem. Nejen, že jsem odešel s ponaučením o tom, jak jsou keramické střepy ostré, ale hezky jsem se řízl do prstu. Nic velkého, povrchová dvoucentimetrová ranka.

Nebojte, pointa se blíží. Večer jsem ve sprše nechtěl, aby mi voda tekla na ránu (mužský outlocitný syndrom). Vzal jsem sprchu do levé ruky. Jsem pravák a

Nikdy jsem si neuvědomil, jak těžké je mýt se pravou rukou.

Jindy si ve sprše zpívám, přemýšlím o kdečem. Tentokrát jsem musel všechnu pozornost věnovat své ruce, aby dělala pohyby, které jsem chtěl já a které jsou pro levou ruku plně automatické. Uvědomil jsem si, že často si věcí neceníme, když je máme. Stará to pravda. Když nastane pro nás nezvyklá situace říkáme: Nikdy jsem si neuvědomil, jak mi chybíš. Nikdy jsem si neuvědomil, kolik mi doma pomůžeš. …jak rád vedle tebe usínám. …doplňte si sami.

Poučení? Předpokládám, že si nějaké odnesete a vytvoříte sami. Pokud ne, pusťte si alespoň tuto písničku.

Hlasové zkoušky

Pavel

Při procházení stránek našeho jihočeského rádia Kiss Jižní Čechy jsem narazil mezi seznamem moderátorů na nabídku stát se jedním z nich. Bylo mi jasné, že je to na jejich webu pro jistotu, aby jim neunikl nikdo se zázračným hlasem. Napsal jsem v duchu „líná huba, holé neštěstí“, odpověď přišla a za dva dny jsem už cupital do rádia.  Zvonek otevření a „Tamhlety dveře to jsou.“

Jak taková hlasová zkouška probíhá? U produkčního přečtete daný text z papíru a potom máte svůj vlastní vstup.  Přeřeknutí nevadí, jde jim hlavně o intonaci a barvu vašeho hlasu. V mém případě jsem většinu času hluboce prodýchal, protože jsem z domu šel asi 2km do rádia pěšky svižným krokem a po vystoupání do prvního poschodí jsem byl zadýchaný. Produkční byl velmi shovívavý a nechal mě se vydýchat. Jenže na to bych potřeboval více času. Tak dva dny. Díky nervozitě jsem se vydýchaný necítil. Abych nezdržoval, začal jsem číst, celou dobu jsem myslel na to, abych nedělal hlasité nádechy, takže jsem se koktal a četl občas něco jiného než bylo na papíře.

Následoval vlastní vstup. Minutová příprava a potom jsem něco zablábolil o počasí. Já, který jsem psal v úvodním mailu, že jsem celkem kreativní. Produkční mi nechal kus poslechnout, jak to zní asi v rádiu. Potom jsem, tedy asi za 5 minut šel zase po schodech dolů. Už v mailu stálo, že se mi ozvou, pokud je zaujmu a až když budou někoho vybírat. Asi se nedočkám, ale zkušenost to byla zajímavá.

Milá paní na zastávce

Pavel

Milá příhoda, která mi včera zpříjemnila den.

Za chvilku mi měl jet autobus a já si ještě musel koupit lístky. U automatu byla menší fronta a všiml jsem si paní, která tam přicházela souběžně se mnou. Už v té chvíli upoutalo mou pozornost, že se nežene dopředu stylem „já tu byla dřív, holomku“. Pustil jsem ji před sebe, protože přece jenom mi přišlo, že tam trochu dřív byla ona. Zeptala se mě, zda automat bere i padesátikoruny. Moje odpověď byla kladná.

Když přijížděl autobus a paní se dostávala na řadu, zeptala se mě, zda to není můj bus, abych ho nezmeškal. Byl jsem mile překvapen, velmi mile překvapen. Stále ještě existují lidé, kteří se v tom shonu dokážou podívat kolem a nemyslí jen na sebe.

A víte, co udělám na zastávce příště? Také se někoho za mnou zeptám, zda nejede jeho autobus a možná předám štafetu dál.

Až budeme dospělí

Pavel

Když jsem byl ještě malej kluk, nosil jsem péro šíp a luk

zpívá se v jedné známé české písničce. Trochu to ve mně vyvolává dojem, že až jednou vyrosteme, tak budeme jiní. Starší, rozumnější, bez luku a tak nějak na vyšší úrovni.

Hlavně ne ty šípy, jsou špičaté a ještě si s nima ublížíš!

Samozřejmě, že už si to dávno nemyslím, ale vzpomněl jsem si na to včera, když jsem u oběda vyslechl pár „historek z natáčení.“ Taťka vykládal o jeho spolupracovníkovi, který má tchyni. A byla sranda to poslouchat.

V jedné z příhod jedou s tchyní z práce autem a tchyně brblá, komentuje, jak špatně udělala, že jela s ním a nejela raději busem. Za tento problém mohla jen špatná dopravní situace. Prostě dopravní zácpa jako kráva. Taťkův kolega se nedal a zeptal se jí, v kolik by přijela busem na zastávku v jejich vesnici. Čas hrál ve prospěch autobusu asi 10 minut. Jenže tchyně by musela jít z práce na nádraží a z vesnického nádražíčka domů pěšky. Navíc cestování v autobuse, jak víme, rozhodně není tak pohodlné jako v autě. Nakonec uznala, že situace není tak kritická slovy: „Tak snad jsem toho zase tolik neřekla.“

No a co?

Mně na tom přišla zajímavá jedna věc. Ač to může vyvolávat dojem, že se jedná o nějaké novomanžele, kolegovi je přes 50 let. Co z toho vyplývá? Celý život v našem těle budeme stále my. Jen nás začnou bolet klouby a naše kůže trochu povadne. Taškařice si odpustíme se slovy „Co si o nás ostatní pomyslí?“ nebo „To už se ke mně nehodí.“

Omyl. Hodí. A jak! Vždyť jsme to pořád my a nikdo nás v 18ti nevyměnil.

Hlavně v noci.