Zamyšlení

Jedno léto, bylo to zrovna to minulé, jsem byl v rámci letního tábora s malými průzkumníky na výpravě. V rámci programu jsme měli přenocovat v nádražní budově malé horské vesnice. Příjemný pochod krásami horských cest v lesích, kam moc nikdo nechodí, protože musí do Chorvatska. Když jsem tam seděl, díval se na koleje, jak vedou na pravé straně do dálky a potom se ztrácí v lese, na nástupiště přispěchal pár s krosnami na zádech.

Ptali se, kdy jede vlak do nejbližšího města, potěšeni, že nás vidí. My jsme jim sdělili, že to až tak dobré není, protože poslední vlak už odjel a my na nástupišti jsme proto, že se nikam nechystáme. Jejich výraz ve tváři by se dal popsat jako mírně zděšení. Muž začal propočítávat, za jak dlouho tam dojdou pěšky. Nakonec je kolega vedoucí hodil na místo určení autem. Situace zachráněna.

Já jsem si naopak celou situaci užíval. Vlak přijel, potom odjel. Pár lidí vystoupilo a šlo si po svých. Blížil se večer. Všechno utichlo a nad nástupištěm se pomalu stmívalo. Říkal jsem si, že je hezké si někdy nechat ujet vlak. Můžete si vychutnat maličkosti kolem sebe. Západ slunce nad lesem a s kolejištěm před vámi. Setřít prstem večerní rosu z kolejí a užít si hezký večer.

Říkal jsem si, že je to jako život a postoj na tu samou věc. Někomu se vaše situace může zdát špatná, nic už vám nepojede a nejbližší ubytování daleko. Vy ale víte, že máte před sebou hezký večer. Nerušenou konverzaci s přáteli. To vám povím, koleje a nádraží mají večer skvělou atmosféru.

Určitě jste někdy větu v nadpise použili. Říkáme ji, když jsme překvapení, většinou když něco vidíme na vlastní oči. To mě ale nezajímá. Druhý případ, kdy lidé tuto větu říkají, se týká mě osobně a trochu se rozepíšu. Rozbil jsem keramický talíř obrovskou skleněnou dózou. Stalo se, škoda plakat nad rozlitým mlékem. Střepy jsem vyhodil. Když ostrý kus talíře trčel do strany a bránil mi koš pořádně vzít a vynést, pohnul jsem kousek se střepem. Nejen, že jsem odešel s ponaučením o tom, jak jsou keramické střepy ostré, ale hezky jsem se řízl do prstu. Nic velkého, povrchová dvoucentimetrová ranka.

Nebojte, pointa se blíží. Večer jsem ve sprše nechtěl, aby mi voda tekla na ránu (mužský outlocitný syndrom). Vzal jsem sprchu do levé ruky. Jsem pravák a

Nikdy jsem si neuvědomil, jak těžké je mýt se pravou rukou.

Jindy si ve sprše zpívám, přemýšlím o kdečem. Tentokrát jsem musel všechnu pozornost věnovat své ruce, aby dělala pohyby, které jsem chtěl já a které jsou pro levou ruku plně automatické. Uvědomil jsem si, že často si věcí neceníme, když je máme. Stará to pravda. Když nastane pro nás nezvyklá situace říkáme: Nikdy jsem si neuvědomil, jak mi chybíš. Nikdy jsem si neuvědomil, kolik mi doma pomůžeš. …jak rád vedle tebe usínám. …doplňte si sami.

Poučení? Předpokládám, že si nějaké odnesete a vytvoříte sami. Pokud ne, pusťte si alespoň tuto písničku.