Nechce si ujet vlak, doslova

Jedno léto, bylo to zrovna to minulé, jsem byl v rámci letního tábora s malými průzkumníky na výpravě. V rámci programu jsme měli přenocovat v nádražní budově malé horské vesnice. Příjemný pochod krásami horských cest v lesích, kam moc nikdo nechodí, protože musí do Chorvatska. Když jsem tam seděl, díval se na koleje, jak vedou na pravé straně do dálky a potom se ztrácí v lese, na nástupiště přispěchal pár s krosnami na zádech.

Ptali se, kdy jede vlak do nejbližšího města, potěšeni, že nás vidí. My jsme jim sdělili, že to až tak dobré není, protože poslední vlak už odjel a my na nástupišti jsme proto, že se nikam nechystáme. Jejich výraz ve tváři by se dal popsat jako mírně zděšení. Muž začal propočítávat, za jak dlouho tam dojdou pěšky. Nakonec je kolega vedoucí hodil na místo určení autem. Situace zachráněna.

Já jsem si naopak celou situaci užíval. Vlak přijel, potom odjel. Pár lidí vystoupilo a šlo si po svých. Blížil se večer. Všechno utichlo a nad nástupištěm se pomalu stmívalo. Říkal jsem si, že je hezké si někdy nechat ujet vlak. Můžete si vychutnat maličkosti kolem sebe. Západ slunce nad lesem a s kolejištěm před vámi. Setřít prstem večerní rosu z kolejí a užít si hezký večer.

Říkal jsem si, že je to jako život a postoj na tu samou věc. Někomu se vaše situace může zdát špatná, nic už vám nepojede a nejbližší ubytování daleko. Vy ale víte, že máte před sebou hezký večer. Nerušenou konverzaci s přáteli. To vám povím, koleje a nádraží mají večer skvělou atmosféru.

Nikdy jsem si neuvědomil, že …

Určitě jste někdy větu v nadpise použili. Říkáme ji, když jsme překvapení, většinou když něco vidíme na vlastní oči. To mě ale nezajímá. Druhý případ, kdy lidé tuto větu říkají, se týká mě osobně a trochu se rozepíšu. Rozbil jsem keramický talíř obrovskou skleněnou dózou. Stalo se, škoda plakat nad rozlitým mlékem. Střepy jsem vyhodil. Když ostrý kus talíře trčel do strany a bránil mi koš pořádně vzít a vynést, pohnul jsem kousek se střepem. Nejen, že jsem odešel s ponaučením o tom, jak jsou keramické střepy ostré, ale hezky jsem se řízl do prstu. Nic velkého, povrchová dvoucentimetrová ranka.

Nebojte, pointa se blíží. Večer jsem ve sprše nechtěl, aby mi voda tekla na ránu (mužský outlocitný syndrom). Vzal jsem sprchu do levé ruky. Jsem pravák a

Nikdy jsem si neuvědomil, jak těžké je mýt se pravou rukou.

Jindy si ve sprše zpívám, přemýšlím o kdečem. Tentokrát jsem musel všechnu pozornost věnovat své ruce, aby dělala pohyby, které jsem chtěl já a které jsou pro levou ruku plně automatické. Uvědomil jsem si, že často si věcí neceníme, když je máme. Stará to pravda. Když nastane pro nás nezvyklá situace říkáme: Nikdy jsem si neuvědomil, jak mi chybíš. Nikdy jsem si neuvědomil, kolik mi doma pomůžeš. …jak rád vedle tebe usínám. …doplňte si sami.

Poučení? Předpokládám, že si nějaké odnesete a vytvoříte sami. Pokud ne, pusťte si alespoň tuto písničku.

Až budeme dospělí

Když jsem byl ještě malej kluk, nosil jsem péro šíp a luk

zpívá se v jedné známé české písničce. Trochu to ve mně vyvolává dojem, že až jednou vyrosteme, tak budeme jiní. Starší, rozumnější, bez luku a tak nějak na vyšší úrovni.

Hlavně ne ty šípy, jsou špičaté a ještě si s nima ublížíš!

Samozřejmě, že už si to dávno nemyslím, ale vzpomněl jsem si na to včera, když jsem u oběda vyslechl pár „historek z natáčení.“ Taťka vykládal o jeho spolupracovníkovi, který má tchyni. A byla sranda to poslouchat.

V jedné z příhod jedou s tchyní z práce autem a tchyně brblá, komentuje, jak špatně udělala, že jela s ním a nejela raději busem. Za tento problém mohla jen špatná dopravní situace. Prostě dopravní zácpa jako kráva. Taťkův kolega se nedal a zeptal se jí, v kolik by přijela busem na zastávku v jejich vesnici. Čas hrál ve prospěch autobusu asi 10 minut. Jenže tchyně by musela jít z práce na nádraží a z vesnického nádražíčka domů pěšky. Navíc cestování v autobuse, jak víme, rozhodně není tak pohodlné jako v autě. Nakonec uznala, že situace není tak kritická slovy: „Tak snad jsem toho zase tolik neřekla.“

No a co?

Mně na tom přišla zajímavá jedna věc. Ač to může vyvolávat dojem, že se jedná o nějaké novomanžele, kolegovi je přes 50 let. Co z toho vyplývá? Celý život v našem těle budeme stále my. Jen nás začnou bolet klouby a naše kůže trochu povadne. Taškařice si odpustíme se slovy „Co si o nás ostatní pomyslí?“ nebo „To už se ke mně nehodí.“

Omyl. Hodí. A jak! Vždyť jsme to pořád my a nikdo nás v 18ti nevyměnil.

Hlavně v noci.