Až budeme dospělí

Když jsem byl ještě malej kluk, nosil jsem péro šíp a luk

zpívá se v jedné známé české písničce. Trochu to ve mně vyvolává dojem, že až jednou vyrosteme, tak budeme jiní. Starší, rozumnější, bez luku a tak nějak na vyšší úrovni.

Hlavně ne ty šípy, jsou špičaté a ještě si s nima ublížíš!

Samozřejmě, že už si to dávno nemyslím, ale vzpomněl jsem si na to včera, když jsem u oběda vyslechl pár „historek z natáčení.“ Taťka vykládal o jeho spolupracovníkovi, který má tchyni. A byla sranda to poslouchat.

V jedné z příhod jedou s tchyní z práce autem a tchyně brblá, komentuje, jak špatně udělala, že jela s ním a nejela raději busem. Za tento problém mohla jen špatná dopravní situace. Prostě dopravní zácpa jako kráva. Taťkův kolega se nedal a zeptal se jí, v kolik by přijela busem na zastávku v jejich vesnici. Čas hrál ve prospěch autobusu asi 10 minut. Jenže tchyně by musela jít z práce na nádraží a z vesnického nádražíčka domů pěšky. Navíc cestování v autobuse, jak víme, rozhodně není tak pohodlné jako v autě. Nakonec uznala, že situace není tak kritická slovy: „Tak snad jsem toho zase tolik neřekla.“

No a co?

Mně na tom přišla zajímavá jedna věc. Ač to může vyvolávat dojem, že se jedná o nějaké novomanžele, kolegovi je přes 50 let. Co z toho vyplývá? Celý život v našem těle budeme stále my. Jen nás začnou bolet klouby a naše kůže trochu povadne. Taškařice si odpustíme se slovy „Co si o nás ostatní pomyslí?“ nebo „To už se ke mně nehodí.“

Omyl. Hodí. A jak! Vždyť jsme to pořád my a nikdo nás v 18ti nevyměnil.

Hlavně v noci.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..