Tohle rozhodnutí se u člověka neobjeví při ranním otevření očí. Jelikož jsem si svého prvního psa vyžebral už v 6 letech u rodičů, kterým domů nesmělo žádné zvíře, nechtěl jsem bez něj být ani teď. Náš předešlý pes odešel do věčných lovišť a připojil se ke smečce u vlčího totemu. Nebo tak něco. Každopádně bez psa je to o ničem. Přijdete domů a nic. Když vám spadne kus jídla na zem, musíte se pro to shýbat. Když hodíte na zem kůrku kraje pizzy, nikdo ji nesežere. Nikdo na vás nekouká když trůníte v koupelně. A vůbec je to celkově takové nudnější a prázdnější.
Jenže jakého psa pořídit?
Zkušenosti se psy mám celkem pestré. První pes byl čistokrevný pudl, druhý pes byl kříženec trpasličího německého pinče a russel teriéra, nebo anglického teriéra. Nikdy jsme to pořádně nerozklíčovali, ale choval se jako německý pinč, tak buď to dobře hrál, nebo to opravdu byl německý pinč.
Šel jsem na to od lesa. Vyjmenoval jsem si všechna kritéria, které nechci aby pes měl.
- velký
- chlupatý
- hloup.. málo inteligentní
- bojácný
- náchylný na nemoci
- neaktivní
Jelikož náš kříženec německého pinče byl opravdu chytrý pes s minimální údržbou srsti a hlavně splňoval většinu těchto kritérií, padla volba zase na německého pinče. Je to povahově oddaný pes svému pánovi, nebojácný, aktivní a společenský. Jak se říká „Jaký pán, takový krám.“ tak tentokrát to sedělo. Povahu i charakteristiku německého pinče jsem měl už dobře prostudovanou. Kříženec byl ale o dost menší než jsou klasičtí němečtí pinčové, jenže tentokrát jsem už chtěl pořádného psa a ne pejska do kabelky. On ten pinč zase není tak moc velký, je střední, prostě dokonalá volba. Teď už jen scházelo nějakého najít.