První týden jsme se psem byli doma. Padla na to dovolená a říkali jsme si, jak to asi dopadne, když bude pes doma sám. Trochu mě vyděsilo, že i když jsem šel vynést koš a byl sám jen pár minut, začal neuvěřitelně kňučet až by se dalo říci vřískat. Jelikož jsme nechtěli riskovat, že pustí hnědý dáreček náhodně na sedačku nebo na jiné nešetrné místo, zavřeli jsme ho po týdnu do kuchyně. Měl tam veškerý servis, misku s vodou, hračky a deky. Trochu nás vyděsilo, že nám komentovali sousedé v paneláku, že pes vyje celou dobu, kterou je doma sám. Jedna aktivní důchodkyně nám nechávala pravidelně za dveřmi lísteček se vzkazem, proč jsme si psa pořizovali, když na něj nemáme čas. WTF.
Byli jsme v toho doma všichni v depresi, protože první den, který byl doma, byl celé odpoledne unavený z toho jak vyl. Začali jsme si říkat, že možná takhle bude vřískat napořád. Po třech dnech beznaděje jsme si řekli, že obětujeme náš domov psovi a nezavřeme ho do kuchyně. Při příchodu ale bylo psa slyšet dole od výtahu. Ale ve vzduchu byla verze, že pes slyší naší chůzi a začne vřískat až díky tomu impulzu. K tomu nás dovedlo i to, že sousedi uznale pokyvovali hlavami, že pes už tolik nekňučel. Příští den se šlo vestibulem po špičkách a pes kupodivu nevřískal.
Asi největší poučení je, že nemáme propadat panice. Nyní po měsíci je pes naprosto v pohodě. Ráno už leží na sedačce a je mu naprosto jedno, že jdeme do práce. Zvykl si na rytmus jaký doma panuje a ví, že se vždycky z práce vrátíme. Těší se na nás a první dny byl opravdu tak nadšený, jako když vidí po ránu granule. O tom zase někdy jindy.