Stále pořád dokola mě překvapuje jedna věc. Ano, přiznávám, že by nemusela, ale je to taková ta věc, která vám vyžene tlak dostatečně vysoko, jen když o tom slyšíte. Tentokrát jsem od svého kamaráda, který je asi o 8 let mladší a chodí ještě na střední, slyšel, že dostali za půldenní činnost na praxi plný počet bodů, tedy známku 5. Celá jejich skupina. Abyste se vžili do situace, můj kamarád je pilný a snaživý student. Práce, které ostatní opisují, on dělá, aby danou látku procvičil. Protokoly, za které si dost jeho spolužáků platí, aby je za ně dělali jiní, on vypracovává. Slohová cvičení neodflákne. Na praxi se nechal přeložit do skupiny, která na zadané věci zvysoka nekašle.
Právě s tou lepší skupinou dostali všichni kolektivně za 5. Jak jsem jako laik, neznalý jeho oboru, pochopil, měli vytvořit nějakou součástku, kde 1 milimetr je velká míra a hraje se na daleko menší rozměry mikrometrů a nanometrů. Jejich přesnost byla taková, že by si ji mohli dovolit i ve firmě vyrábějící dané součástky. Ale ejhle, kámen úrazu. Zapomněli očistit tento výrobek a jejich učitel našel na tomto výrobku kus malinké piliny, což samozřejmě na takto přesné věci nemá co dělat a na výstupním výrobku už vůbec ne. Všichni za 5.
Známkování je totiž trest. Když už je pedagog v koncích, nemůže nafackovat žákům, nemůže je přetáhnout rákoskou, židlí ani klavírem. Neřekl bych ani pakůň, kdyby jim dal za 4, protože je to teda pravdu závažná věc. Mohl je to nechat zkontrolovat, co je na věci špatně. Mohl je to nechat udělat znova. Ne. Prostě bum, za 5. Děkuji, že jste se snažili. Ti, kteří hákovali (zatahovali) školu, kteří se na to vybodli, surfaři facebooku na mobilech, ti všichni by také získali za 5.
Ten nepoměr, ulítlá klasifikace a kdovíco ještě mě udivuje. Stále dokola. Zbytečně a z nějakého důvodu se to snažím pochopit, marně.