Podtitul by asi měl znít, chci být efektivní a stihnout všechno za 20% času, a já dodávám: ale nebude to fungovat.
Autor v knize popisuje přirozený nepoměr v činnostech, v času věnovaném aktivitám, v poměrech rozdělení bohatství a podobně. Princip je, že 20% příčin vytvoří 80% následků, i když bychom čekali instinktivně poměr blízko u 50:50. Celou první část knihy jsem se nemohl zbavit dojmu, že jsem na prodávací akci, kde si na konci musím koupit nějakou věc, která nebude fungovat. Příklady popisované autorem z jeho vlastního života vlastně říkaly, že se nemáme v některých činnostech plně soustředit na detaily (učení) ale pochopit principy. Že ne všichni klienti firem jsou stejně hodnotní, protože někteří utrácí víc. Jak nečekané.
Podle autora, kdyby město věnovalo svou pozornost 20% nejhorším křižovatkám, které způsobují 80% dopravních zácp, bylo by všechno efektivnější. Ihned mě napadlo, možná i vás, že když se průjezdnost zvýší, zahltí to další sousední křižovatky, přenese tok aut do lokalit, které to nechtějí, nebo jsou stejné jako těch 20% křižovatek, jen nejsou tak „na ráně“.
Richard Koch sice píše, že ne vždy jde vypustit 80% výrobků, které nepřináší zisk, protože klesne zisk i těch 20% bestsellerů. Vysvětlení mě rozhodně neuspokojilo a abyste si knížku přečetli, nenapíšu ho sem.
Paretovo pravidlo bude asi ještě hodně krát zkoumáno a používáno. Stále to bude určitý fenomén, ale nikdo se nikdy nezbaví toho 80% „neefektivního“ zbytku. Protože to prostě nejde. Někdo musí těch 20% tahat.