Mám tady takový speciální návod, provedení trvá jen 30 vteřin a dostanete do sebe maximum odvahy. Tak takhle to naneštěstí nefunguje. Na druhou stranu člověk často potřebuje něco, co by mu dodalo odvahu. Já mám jeden takový svůj osobní návod. Říkám mu „pohled do minulosti“. Podělím se tu s vámi o krátký příběh a uvidíte, že vám nakonec dodám trochu odvahy.
Během studia jsem pracoval v Albertu – oddělení zeleniny. Když jsem tam přišel poprvé, zaučoval mě stávající zelinář, starý fachman. Ze začátku mi to přišlo hektické. Malé skladovací prostory. Neustále jsem nestíhal, protože jsem něco hledal a vždycky to leželo někde dole zaházené dalšími přepravkami. Do toho jsem musel doplňovat sáčky, zametat slupky od cibule, odpovídat zákazníkům, hledat s nimi výrobky, které ani nepatřily do oddělení zeleniny, hlídat váhy, jestli nedošly pásky s etiketami. Samozřejmě nechybělo hlídání čerstvosti, uklidit zázemí, jezdit s mycím strojem a slevovat starší položky. A když jste nestíhali úplně nejvíc, zastavila vás babička, že chce překrojit celer. Byl jsem zpocený, stíhal jsem toho sotva polovinu a říkal jsem si, že tohle bude pořádný záhul.
Nyní se seznamte s jiným člověkem. Vlastně stejným, jsem to já po měsíci, kdy už mi to šlo tak nějak lépe. Stíhal jsem, našel jsem si systém. Zákazníky jsem věděl lépe navigovat. Za čtvrt roku už jsem byl veterán. Všechno jsem stíhal, už jsem ani nemusel tak chvátat. V práci jsem zíval, dělal jsem většinu úkonů na pohodu, nepotřeboval jsem se tolik soustředit.
Na tento příběh si vždycky vzpomenu, když mám udělat něco, co jsem nikdy nedělal. Nebo jsem ve stresu, když dělám první krok ze své komfortní zóny. Proto doporučení na závěr jako od Haliny:
Když budeš cítit strachu dosti, podívej se do minulosti.
Cvičení dělá mistra. Teď je to nervozita z nového, za měsíc to bude profesionál. Takhle to funguje a můžete se na to spolehnout.