Nechce si ujet vlak, doslova

Jedno léto, bylo to zrovna to minulé, jsem byl v rámci letního tábora s malými průzkumníky na výpravě. V rámci programu jsme měli přenocovat v nádražní budově malé horské vesnice. Příjemný pochod krásami horských cest v lesích, kam moc nikdo nechodí, protože musí do Chorvatska. Když jsem tam seděl, díval se na koleje, jak vedou na pravé straně do dálky a potom se ztrácí v lese, na nástupiště přispěchal pár s krosnami na zádech.

Ptali se, kdy jede vlak do nejbližšího města, potěšeni, že nás vidí. My jsme jim sdělili, že to až tak dobré není, protože poslední vlak už odjel a my na nástupišti jsme proto, že se nikam nechystáme. Jejich výraz ve tváři by se dal popsat jako mírně zděšení. Muž začal propočítávat, za jak dlouho tam dojdou pěšky. Nakonec je kolega vedoucí hodil na místo určení autem. Situace zachráněna.

Já jsem si naopak celou situaci užíval. Vlak přijel, potom odjel. Pár lidí vystoupilo a šlo si po svých. Blížil se večer. Všechno utichlo a nad nástupištěm se pomalu stmívalo. Říkal jsem si, že je hezké si někdy nechat ujet vlak. Můžete si vychutnat maličkosti kolem sebe. Západ slunce nad lesem a s kolejištěm před vámi. Setřít prstem večerní rosu z kolejí a užít si hezký večer.

Říkal jsem si, že je to jako život a postoj na tu samou věc. Někomu se vaše situace může zdát špatná, nic už vám nepojede a nejbližší ubytování daleko. Vy ale víte, že máte před sebou hezký večer. Nerušenou konverzaci s přáteli. To vám povím, koleje a nádraží mají večer skvělou atmosféru.

Lovec na place

Vždy mě dokáže zaujmout a fascinovat člověk, který je do činnosti, kterou dělá, doslova zapálený. Tentokrát je to jeden pan sekuriťák od nás ze sámošky. Budeme mu říkat například James Bond. Je dost povídavý a celkem rád mluví o své práci. Co mě na něm stále udivuje je, s jakým zápalem sleduje všechny zákazníky a jak je pro něj podezřelý skoro každý. Dokonale mi popsal všechny jeho metody a v jistém ohledu si to nezadá s prací profesionálního detektiva. Už jenom to, že když jsem ho na krámě poprvé viděl, nebyl jsem si jistý, jestli je to sekuriťák, nebo zákazník. A to sekuriťáka poznám na první pohled. Dozvěděl jsem se například, že nejvíce kradou důchodci (až 75%). Že nejčastěji se snaží ochrankou oslovený zloděj u pokladen kradenou věc odhodit pryč od sebe, aby to nakonec bylo jen tvrzení proti tvrzení.

Největší smutek prožívá James ve dnech, kdy se lidem, jeho slovy, nechce krást. Už to má i odkoukané podle počasí a když venku prší, je prý nejvíc záchytů. Jednou kolem mě šel s rozčarováním a utrousil: „To je dneska den, už i ti feťáci si kupují salám za 90Kč kilo a platí ho.“ Když někoho chytí, je vidět, že z toho má radost. A jemu se daří. Skoro není dne, kdy by pan Bond někoho nenačapal, jak prošel pokladnami bez zaplacení něčeho, co se mu dostalo „netušíjak“ do kapsy.

Jednou mi říká svou rozhodností: „Když jsem na krámě, tak to dělám pořádně!“ A je pravdou, že kdybych měl jmenovat někoho, kdo svoje povolání nefláká a dělá ho na 100%, jmenoval bych mezi prvními jeho.

A nesnažte se ho najít. Vypadá jako podnikatel, který má na parkovišti bavorák a potřebuje si něco rychle nakoupit. Tenhle James.

Co mě překvapilo #1 – hodnocení pedagogy

Stále pořád dokola mě překvapuje jedna věc. Ano, přiznávám, že by nemusela, ale je to taková ta věc, která vám vyžene tlak dostatečně vysoko, jen když o tom slyšíte. Tentokrát jsem od svého kamaráda, který je asi o 8 let mladší a chodí ještě na střední, slyšel, že dostali za půldenní činnost na praxi plný počet bodů, tedy známku 5. Celá jejich skupina. Abyste se vžili do situace, můj kamarád je pilný a snaživý student. Práce, které ostatní opisují, on dělá, aby danou látku procvičil. Protokoly, za které si dost jeho spolužáků platí, aby je za ně dělali jiní, on vypracovává. Slohová cvičení neodflákne. Na praxi se nechal přeložit do skupiny, která na zadané věci zvysoka nekašle.

Právě s tou lepší skupinou dostali všichni kolektivně za 5. Jak jsem jako laik, neznalý jeho oboru, pochopil, měli vytvořit nějakou součástku, kde 1 milimetr je velká míra a hraje se na daleko menší rozměry mikrometrů a nanometrů. Jejich přesnost byla taková, že by si ji mohli dovolit i ve firmě vyrábějící dané součástky. Ale ejhle, kámen úrazu. Zapomněli očistit tento výrobek a jejich učitel našel na tomto výrobku kus malinké piliny, což samozřejmě na takto přesné věci nemá co dělat a na výstupním výrobku už vůbec ne. Všichni za 5.

Známkování je totiž trest. Když už je pedagog v koncích, nemůže nafackovat žákům, nemůže je přetáhnout rákoskou, židlí ani klavírem. Neřekl bych ani pakůň, kdyby jim dal za 4, protože je to teda pravdu závažná věc. Mohl je to nechat zkontrolovat, co je na věci špatně. Mohl je to nechat udělat znova. Ne. Prostě bum, za 5. Děkuji, že jste se snažili. Ti, kteří hákovali (zatahovali) školu, kteří se na to vybodli, surfaři facebooku na mobilech, ti všichni by také získali za 5.

Ten nepoměr, ulítlá klasifikace a kdovíco ještě mě udivuje. Stále dokola. Zbytečně a z nějakého důvodu se to snažím pochopit, marně.

Je to o maličkostech

Základem tohoto příspěvku jsou dvě příhody, které se mi staly v rozmezí jednoho měsíce.

První z nich se odehrála v kupé vlaku, kde vedle mě u okénka naproti sobě seděla postarší paní (asi 60 let) a pán (taktéž). Bavili se o všem možném, moc jsem je neposlouchal, protože jsem přece slušně vychovaný hoch a hlavně jsem se snažil podřimovat a dohnat nevyspání z noci. Jak jsem pochopil, byli to pouze známí ze stejné vesnice. V jednu chvíli mu žena nabídla minerálku z plastové flašky, jestli nechce napít. Muž si beze všeho vzal a byl rychle zastaven ženou: „Počkej, vzala jsem kelímky. Přece to nebudeš pít z flašky.“ A opravdu vytáhla z kabelky dva úzké a vysoké kelímky od levných pudinků a nalila muži.

Druhá se stala nedávno v našem vchodě. Vracel jsem se z města a dveře otevíral jeden pán z pátého patra. Už je celkem starý, býval to myslivec. Stále nosí převážně zelené věci. Ve dveřích jsem ho po pozdravení obešel. Uslyšel jsem za sebou zvuk, kdy si čistil svoje boty o děrovanou železnou rohožku. Venku bylo krásných 25°C a na obloze ani mráček. Jeho boty byly čisté, stejně tak jako chodníky venku.

Stále zrychlujeme, už si nečistíme boty, rukavičky a další příslušenství obdivujeme spíš ze starých filmů. Když chceme udělat radost svému protějšku zainvestujeme třeba do koupi lístku do kina. Podšálky vídáme jen v restauracích a kavárnách. Možná je to škoda, že tyto malé detaily opomíjíme. Uvědomil jsem si, že ač jsem o nich skoro nevěděl, docela mi chybí. Třeba je to příležitost jak příště, místo drahé vstupenky na film, o kterém doufáme, že bude stát za to, jen umýt za toho druhého podšálek navíc.

Co mě nepřekvapilo #2 Velké TESCO, malý obal

Šel jsem si nakoupit do našeho městského TESCA. Mně nezáleží úplně na všem, jako tomuto řetězci v jeho sloganu. Záleží mi na tom, abych nakoupil dobře a pokud možno levně. Poslední položka, která mi chyběla koupit, byl onen kousek, na který se těžko vydělává. Ano, chleba. Přešel jsem k sekci balených chlebů a můj pohled spočinul na chlebu Šumava, stál ale 38 korun. Vedle něj se na mě usmíval TESCO chléb, také úhledně zabalen, nakrájen a nestál ani 30 Kč. Hned jsem ho vzal do ruky.

Řekl jsem si, protože jsem kluk ušatá, který jen tak něco nezapomene, že chléb Šumava má opravdu dobrou chuť a jednou na výletě mi vydržel skoro týden po rozbalení. Shýbl jsem se až skoro k zemi a vypadal jsem jako žirafa, která se snaží napít z jezírka. Podíval jsem se na přepočet cen na kilogram výrobku. Je mi s podivem, že tam stále prodejci ještě uvádějí tyto přepočty, i když mikropísmem, protože tyto údaje většinou prozradí vše. Šumava vážila 1200g a TESCO super chleba, kterému určitě záleželo na tom, že si ho koupím, jen 800g. V přepočtu byla Šumava levnější asi o 8Kč na kilogram.

Šťastný, že si můžu vzít lepší chleba a pragmatičnosti se dostalo zadostiučinění, jsem odklusal k pokladnám. Ve výsledku mě to nepřekvapilo. Obaly se už několik let stále zmenšují, písmo na nich zvětšuje, stejně tak s cenou. Člověk, aby do obchodu chodil s lupou a týmem statistiků.

Testuji: nepřejídání se

Jednou jsem si uvědomil, že mě sice baví jíst a docela tím i zaženu nějaký ten stres – dočasně, ale na druhou stranu nesnáším pocit plnosti. Takové té, kdy se fakt najíte, ne zase, že by vám bylo špatně, ale jíte dokud vám žaludek neřekne: Mám dost. Což je ale s mou rychlostí stolování spíš volání o okamžitý stop stav. I poté jsem ještě dokázal zalít vše snědené jogurtem s rohlíkem, vlastně jsem si dal dva, protože upřímně, rohlíky nejsou zas až tak obrovské.

Ve výsledku jsem byl plný. Cítil jsem se těžce. Když si vygooglíte těžkost v žaludku zjistíte, že se nedá vyloučit, že je problém u střevní sliznice, je důležité sledovat jak dlouho to trvá, jestli náhodou nejde o nevolnost a jak rozpoznat rozdíl mezi dvěma zmíněnými. Aniž bych propadal panice, usoudil jsem, že všemu pomůže, když se nebudu tak ládovat.

Proto je pro mě jídlo už předem dané. Řeknu si, kolik je tak optimální množství. Připravím si ho předem a prohlédnu, abych se ujistil, že nebudu trpět hlady nebo dokonce nesklouznu k anorexii, jak mi říká maminka, podle které jsem pořád strašně hubenej. Sním ho a tím pro mě jídlo hasne. Pocit sytosti se dostaví, což je znamením, že žaludek začal pracovat. Jsem spokojený, netrvá mi 6 a více hodin, než zase dostanu hlad, ale můžu si dát zase něco po 4 hodinách nebo méně.

Ve výsledku se cítím lépe. Dříve jsem měl sice dobrý pocit z toho, že jsem se dostatečně najedl, teď mám ještě lepší pocit z toho, že nejsem napráskaný. Mimo jiné jsem za 3 týdny shodil 6 kilo. Sice je mi to jedno, ale usmívám se při pohledu na návody v ženských časopisech. Pořád platí a platit bude, i když si tento článek někdo přečte za 100 let, že nejlepší dieta ze všech je … nepřejídání se.

Stránky na facebooku mění majitele

Sleduji nějakých těch pár stránek na facebooku. Mám je lajknuté, protože se mi líbí jejich obsah nebo je pro mě zajímavý. Ať už jsou to stránky novin, časopisů, sportovních klubů nebo jen pouhé generátory vtipných obrázků. To je ale neuvěřitelně obecný začátek článku, co?

Na začátku všeho byl velký boom lajkování facebookových stránek. Je to pár let zpátky, kdy rostly skupiny jako houby po dešti. Jejich úlohou nebylo spamovat svůj obsah všem osobám, které stránku lajknuli. Jen jste vyjadřovali svoje stanovisko, že máte rádi večerní procházky. Pokud jste na odkaz klikli, musíte si všimnout, že tam obsah je a není několik let starý. Pár největších stránek bylo odkoupeno. Jeden příklad za všechny je Chlapovi nestačí naznačovat, což je mimochodem pravda. Tuto stránku koupila prima a spamuje tam odkazy na svoje články. Rozdíl mezi dneškem a dobou dávno minulou je, že tehdy všichni lajkovali všechno. Stránka dosáhla někdy až tisíců lajknutí během pár minut. Stačilo mít jen originální nebo chytlavý název. Dnes musí vaše stránka začínat na slovo Přiznání nebo být úchylná. Nejlépe obojí.

Na svém profilu mám dost těchto mrtvých stránek, které jen vyjadřují moje bývalé stanovisko. Asi jako vzpomínku na staré časy facebooku. Dokonce přežívají moje občasné inventury.

Abych se vrátil k tématu. Skupinu Večerní procházky koupil, nebo jejich majitel začal provozovat, web pikosky.eu. Ne, neudělám tam odkaz. Nestojí to za to. Rozdíl těchto stránek a stránek, které lidé lajknou dobrovolně je veliký. Už i na skupině Chlapovi nestačí naznačovat je vidět, že je tam velmi málo lajknutí a odezev. Diváci jsou tam nedobrovolně a mnoho z nich sleduje obsah velmi pasivně. Často lidé za těch pár let přestanou používat facebook nebo redukují svůj čas u něj. A tak vlastně obsah letí do mrtvé stránky.

Stejně tak v posledním týdnu ožila stránka Mám ráda chození venku v noci. Tam zase přibývají příspěvky ze stránek exstory.cz a extrol.cz. Jak příhodné názvy. Staronový majitel se ani neobtěžoval s timeline obrázkem. Ano, ta stránka vznikla ještě v době, kdy profily neměli timeline fotku.

Proč to píšu? Protože obě stránky odlajkovávám a musel jsem to všem říct. Věrné fanoušky takhle stejně nezískáte.

Úprava po letech: Přeškrtnuté stránky už nefungují, protože je vlastníci smazali.

Co mě nepřekvapilo #1

Chodím na brigády asi jako hodně mladých. Moc věcí nepotřebuji, ale jsem k vydělávání trochu donucen.  Už jsem starší a musím si platit školu. Chodil jsem velmi brzo ráno vykládat balíky z kamionu a odpoledne zase nakládat z pásu do kamionu, ve firmě PPL. Jinak se nedalo, chodil jsem tam přes jednu personální agenturu. K personálním agenturám se asi vyjádřím v nějakém jiném příspěvku. Bylo to pro mě „výhodné“, protože za ráno jsem byl paušálně placen docela dobře. Dostal jsem mzdu za 3 hodiny, i když jsem tam byl kratší dobu, což jsem vždy byl. Někdy i o celou hodinu.

Co se ale nestalo. Po novém roce s touto agenturou PPL už nepodepsala smlouvu. Přešel jsem k jiné agentuře, o které jsme věděl, že s ní má PPL také uzavřenou smlouvu.

Co mě nepřekvapilo, ano už se k tomu dostávám, je, že jeden z důvodů pro nepodepsání smlouvy bylo, že Index Nosluš (to je ta agentura) požadovala od PPL o více než 20% více peněz. Asi už tušíte, že za hodinu platí a platili v obou agenturách stejně. Kdybyste nevěděli, tak takhle se to dělá.

Když jde jedna chyba za druhou

Zaujal mě článek (anglicky) z vědeckého webu Frontiers o rozhodčích. Faktory, kterým čelí rozhodčí jsou tak specifické, že se nedají srovnávat s jinými povoláními, kde jsou na vás také kladeny vysoké rozhodovací nároky.

V poslední době si stále více lidí uvědomuje, že rozhodčí mohou ovlivnit tisíce, ba někdy i miliony lidí a jejich dopad sebou nese následky, do kterých je zahrnuto velké množství peněz. To je jejich prací. Problém nastane ve chvíli, kdy udělají chybu.

Během hry musí rozhodčí rychle a přesně analyzovat nepřeberné množství faktů od postavení hráčů, chování účastníků, přesná pravidla. Působí na ně i diváci a hráči svým ovlivňováním, prostředí a v neposlední řadě i jejich osobní život.

Případné chyby rozhodčích mají za následek úzkost, zvýšenou hladinu stresu a ve výsledku zvyšují pravděpodobnost dalších chyb. Tento stres negativně ovlivňuje jejich duševní zdraví a psychickou pohodu.

Jak snížit chybovost?
Ukázalo se, že jedním způsobem jak zmírnit stres je self-efficacy, které v článku autoři popisují jako schopnost přesvědčit se, že dokážou podat dobrý výkon. Česky bychom asi řekli sebedůvěra. Tímto jednoduchým počinem klesá míra chybovosti. Nejlépe tedy udělají, když se soustředí na výkon, který mají podat, místo aby se soustředili na chyby, které udělali. Toto mimochodem říkal i Petr Čech, když se ho v jednom rozhovoru ptali, co dělá, když dostane gól. Jestli ho to rozhodí. Řekl, že je to nepříjemné, ale že nad obdrženým gólem přemýšlí nejdříve po zápase a do té doby se maximálně soustředí na hru.

V článku se dále rozebírají různé faktory, které na rozhodčí působí a co s od nich požaduje. Můžete si to koneckonců přečíst.

Vzít si z výše uvedeného můžeme to, že jakmile uděláme chybu a budeme se v ní moc patlat, nepodáme požadující výkon a nebudeme se cítit vůbec dobře. Chyba bude následovat chybu. Co dělat? Soustředit se na to, co máme dělat a dělat to co nejlépe.

Aktualizace přísloví

Nová doba si žádá aktualizovat některá přísloví, rčení a slovní spojení, protože mladým už nic nepřipomínají.

Co je dovoleno pánovi, není dovoleno kmánovi.
Co je dovoleno adminovi, není dovoleno uživateli.

Veselá mysl, půl zdraví.
Dobré připojení, půl zdraví.

Darovanému koni na zuby nehleď.
Poslanému obrázku na stáří nehleď.

Jako by hrách na zeď házel.
Jako by chatoval bez internetu.

Je to šité horkou jehlou.
Je to psané bez T9.

Když dva dělají totéž, není to totéž.
Když dva komentují totéž, není to totéž.

Kuj železo, dokud je žhavé.
Lajkuj status dokud je nový.

Žádná píseň není tak dlouhá, aby jí nebyl konec.
Žádný status není tak dlouhý, aby mu nebyl konec.

Trpělivost růže přináší.
Statusy lajky přináší.

Prodávám, jak jsem koupil.
Sdílím, jak jsem objevil.

Oheň je dobrý sluha, ale zlý pán.
Internet je dobrý sluha, ale zlý pán.

Na každém šprochu pravdy trochu.
Na každém statusu pravdy trochu.

Nehas, co tě nepálí.
Nekomentuj, co se tě netýká.

Chytrému napověz, hloupého trkni.
Chytrému napověz, hloupého vytroll.