Je to o maličkostech

Základem tohoto příspěvku jsou dvě příhody, které se mi staly v rozmezí jednoho měsíce.

První z nich se odehrála v kupé vlaku, kde vedle mě u okénka naproti sobě seděla postarší paní (asi 60 let) a pán (taktéž). Bavili se o všem možném, moc jsem je neposlouchal, protože jsem přece slušně vychovaný hoch a hlavně jsem se snažil podřimovat a dohnat nevyspání z noci. Jak jsem pochopil, byli to pouze známí ze stejné vesnice. V jednu chvíli mu žena nabídla minerálku z plastové flašky, jestli nechce napít. Muž si beze všeho vzal a byl rychle zastaven ženou: „Počkej, vzala jsem kelímky. Přece to nebudeš pít z flašky.“ A opravdu vytáhla z kabelky dva úzké a vysoké kelímky od levných pudinků a nalila muži.

Druhá se stala nedávno v našem vchodě. Vracel jsem se z města a dveře otevíral jeden pán z pátého patra. Už je celkem starý, býval to myslivec. Stále nosí převážně zelené věci. Ve dveřích jsem ho po pozdravení obešel. Uslyšel jsem za sebou zvuk, kdy si čistil svoje boty o děrovanou železnou rohožku. Venku bylo krásných 25°C a na obloze ani mráček. Jeho boty byly čisté, stejně tak jako chodníky venku.

Stále zrychlujeme, už si nečistíme boty, rukavičky a další příslušenství obdivujeme spíš ze starých filmů. Když chceme udělat radost svému protějšku zainvestujeme třeba do koupi lístku do kina. Podšálky vídáme jen v restauracích a kavárnách. Možná je to škoda, že tyto malé detaily opomíjíme. Uvědomil jsem si, že ač jsem o nich skoro nevěděl, docela mi chybí. Třeba je to příležitost jak příště, místo drahé vstupenky na film, o kterém doufáme, že bude stát za to, jen umýt za toho druhého podšálek navíc.

Co mě nepřekvapilo #2 Velké TESCO, malý obal

Šel jsem si nakoupit do našeho městského TESCA. Mně nezáleží úplně na všem, jako tomuto řetězci v jeho sloganu. Záleží mi na tom, abych nakoupil dobře a pokud možno levně. Poslední položka, která mi chyběla koupit, byl onen kousek, na který se těžko vydělává. Ano, chleba. Přešel jsem k sekci balených chlebů a můj pohled spočinul na chlebu Šumava, stál ale 38 korun. Vedle něj se na mě usmíval TESCO chléb, také úhledně zabalen, nakrájen a nestál ani 30 Kč. Hned jsem ho vzal do ruky.

Řekl jsem si, protože jsem kluk ušatá, který jen tak něco nezapomene, že chléb Šumava má opravdu dobrou chuť a jednou na výletě mi vydržel skoro týden po rozbalení. Shýbl jsem se až skoro k zemi a vypadal jsem jako žirafa, která se snaží napít z jezírka. Podíval jsem se na přepočet cen na kilogram výrobku. Je mi s podivem, že tam stále prodejci ještě uvádějí tyto přepočty, i když mikropísmem, protože tyto údaje většinou prozradí vše. Šumava vážila 1200g a TESCO super chleba, kterému určitě záleželo na tom, že si ho koupím, jen 800g. V přepočtu byla Šumava levnější asi o 8Kč na kilogram.

Šťastný, že si můžu vzít lepší chleba a pragmatičnosti se dostalo zadostiučinění, jsem odklusal k pokladnám. Ve výsledku mě to nepřekvapilo. Obaly se už několik let stále zmenšují, písmo na nich zvětšuje, stejně tak s cenou. Člověk, aby do obchodu chodil s lupou a týmem statistiků.

Testuji: nepřejídání se

Jednou jsem si uvědomil, že mě sice baví jíst a docela tím i zaženu nějaký ten stres – dočasně, ale na druhou stranu nesnáším pocit plnosti. Takové té, kdy se fakt najíte, ne zase, že by vám bylo špatně, ale jíte dokud vám žaludek neřekne: Mám dost. Což je ale s mou rychlostí stolování spíš volání o okamžitý stop stav. I poté jsem ještě dokázal zalít vše snědené jogurtem s rohlíkem, vlastně jsem si dal dva, protože upřímně, rohlíky nejsou zas až tak obrovské.

Ve výsledku jsem byl plný. Cítil jsem se těžce. Když si vygooglíte těžkost v žaludku zjistíte, že se nedá vyloučit, že je problém u střevní sliznice, je důležité sledovat jak dlouho to trvá, jestli náhodou nejde o nevolnost a jak rozpoznat rozdíl mezi dvěma zmíněnými. Aniž bych propadal panice, usoudil jsem, že všemu pomůže, když se nebudu tak ládovat.

Proto je pro mě jídlo už předem dané. Řeknu si, kolik je tak optimální množství. Připravím si ho předem a prohlédnu, abych se ujistil, že nebudu trpět hlady nebo dokonce nesklouznu k anorexii, jak mi říká maminka, podle které jsem pořád strašně hubenej. Sním ho a tím pro mě jídlo hasne. Pocit sytosti se dostaví, což je znamením, že žaludek začal pracovat. Jsem spokojený, netrvá mi 6 a více hodin, než zase dostanu hlad, ale můžu si dát zase něco po 4 hodinách nebo méně.

Ve výsledku se cítím lépe. Dříve jsem měl sice dobrý pocit z toho, že jsem se dostatečně najedl, teď mám ještě lepší pocit z toho, že nejsem napráskaný. Mimo jiné jsem za 3 týdny shodil 6 kilo. Sice je mi to jedno, ale usmívám se při pohledu na návody v ženských časopisech. Pořád platí a platit bude, i když si tento článek někdo přečte za 100 let, že nejlepší dieta ze všech je … nepřejídání se.

Stránky na facebooku mění majitele

Sleduji nějakých těch pár stránek na facebooku. Mám je lajknuté, protože se mi líbí jejich obsah nebo je pro mě zajímavý. Ať už jsou to stránky novin, časopisů, sportovních klubů nebo jen pouhé generátory vtipných obrázků. To je ale neuvěřitelně obecný začátek článku, co?

Na začátku všeho byl velký boom lajkování facebookových stránek. Je to pár let zpátky, kdy rostly skupiny jako houby po dešti. Jejich úlohou nebylo spamovat svůj obsah všem osobám, které stránku lajknuli. Jen jste vyjadřovali svoje stanovisko, že máte rádi večerní procházky. Pokud jste na odkaz klikli, musíte si všimnout, že tam obsah je a není několik let starý. Pár největších stránek bylo odkoupeno. Jeden příklad za všechny je Chlapovi nestačí naznačovat, což je mimochodem pravda. Tuto stránku koupila prima a spamuje tam odkazy na svoje články. Rozdíl mezi dneškem a dobou dávno minulou je, že tehdy všichni lajkovali všechno. Stránka dosáhla někdy až tisíců lajknutí během pár minut. Stačilo mít jen originální nebo chytlavý název. Dnes musí vaše stránka začínat na slovo Přiznání nebo být úchylná. Nejlépe obojí.

Na svém profilu mám dost těchto mrtvých stránek, které jen vyjadřují moje bývalé stanovisko. Asi jako vzpomínku na staré časy facebooku. Dokonce přežívají moje občasné inventury.

Abych se vrátil k tématu. Skupinu Večerní procházky koupil, nebo jejich majitel začal provozovat, web pikosky.eu. Ne, neudělám tam odkaz. Nestojí to za to. Rozdíl těchto stránek a stránek, které lidé lajknou dobrovolně je veliký. Už i na skupině Chlapovi nestačí naznačovat je vidět, že je tam velmi málo lajknutí a odezev. Diváci jsou tam nedobrovolně a mnoho z nich sleduje obsah velmi pasivně. Často lidé za těch pár let přestanou používat facebook nebo redukují svůj čas u něj. A tak vlastně obsah letí do mrtvé stránky.

Stejně tak v posledním týdnu ožila stránka Mám ráda chození venku v noci. Tam zase přibývají příspěvky ze stránek exstory.cz a extrol.cz. Jak příhodné názvy. Staronový majitel se ani neobtěžoval s timeline obrázkem. Ano, ta stránka vznikla ještě v době, kdy profily neměli timeline fotku.

Proč to píšu? Protože obě stránky odlajkovávám a musel jsem to všem říct. Věrné fanoušky takhle stejně nezískáte.

Úprava po letech: Přeškrtnuté stránky už nefungují, protože je vlastníci smazali.

Co mě nepřekvapilo #1

Chodím na brigády asi jako hodně mladých. Moc věcí nepotřebuji, ale jsem k vydělávání trochu donucen.  Už jsem starší a musím si platit školu. Chodil jsem velmi brzo ráno vykládat balíky z kamionu a odpoledne zase nakládat z pásu do kamionu, ve firmě PPL. Jinak se nedalo, chodil jsem tam přes jednu personální agenturu. K personálním agenturám se asi vyjádřím v nějakém jiném příspěvku. Bylo to pro mě „výhodné“, protože za ráno jsem byl paušálně placen docela dobře. Dostal jsem mzdu za 3 hodiny, i když jsem tam byl kratší dobu, což jsem vždy byl. Někdy i o celou hodinu.

Co se ale nestalo. Po novém roce s touto agenturou PPL už nepodepsala smlouvu. Přešel jsem k jiné agentuře, o které jsme věděl, že s ní má PPL také uzavřenou smlouvu.

Co mě nepřekvapilo, ano už se k tomu dostávám, je, že jeden z důvodů pro nepodepsání smlouvy bylo, že Index Nosluš (to je ta agentura) požadovala od PPL o více než 20% více peněz. Asi už tušíte, že za hodinu platí a platili v obou agenturách stejně. Kdybyste nevěděli, tak takhle se to dělá.

Když jde jedna chyba za druhou

Zaujal mě článek (anglicky) z vědeckého webu Frontiers o rozhodčích. Faktory, kterým čelí rozhodčí jsou tak specifické, že se nedají srovnávat s jinými povoláními, kde jsou na vás také kladeny vysoké rozhodovací nároky.

V poslední době si stále více lidí uvědomuje, že rozhodčí mohou ovlivnit tisíce, ba někdy i miliony lidí a jejich dopad sebou nese následky, do kterých je zahrnuto velké množství peněz. To je jejich prací. Problém nastane ve chvíli, kdy udělají chybu.

Během hry musí rozhodčí rychle a přesně analyzovat nepřeberné množství faktů od postavení hráčů, chování účastníků, přesná pravidla. Působí na ně i diváci a hráči svým ovlivňováním, prostředí a v neposlední řadě i jejich osobní život.

Případné chyby rozhodčích mají za následek úzkost, zvýšenou hladinu stresu a ve výsledku zvyšují pravděpodobnost dalších chyb. Tento stres negativně ovlivňuje jejich duševní zdraví a psychickou pohodu.

Jak snížit chybovost?
Ukázalo se, že jedním způsobem jak zmírnit stres je self-efficacy, které v článku autoři popisují jako schopnost přesvědčit se, že dokážou podat dobrý výkon. Česky bychom asi řekli sebedůvěra. Tímto jednoduchým počinem klesá míra chybovosti. Nejlépe tedy udělají, když se soustředí na výkon, který mají podat, místo aby se soustředili na chyby, které udělali. Toto mimochodem říkal i Petr Čech, když se ho v jednom rozhovoru ptali, co dělá, když dostane gól. Jestli ho to rozhodí. Řekl, že je to nepříjemné, ale že nad obdrženým gólem přemýšlí nejdříve po zápase a do té doby se maximálně soustředí na hru.

V článku se dále rozebírají různé faktory, které na rozhodčí působí a co s od nich požaduje. Můžete si to koneckonců přečíst.

Vzít si z výše uvedeného můžeme to, že jakmile uděláme chybu a budeme se v ní moc patlat, nepodáme požadující výkon a nebudeme se cítit vůbec dobře. Chyba bude následovat chybu. Co dělat? Soustředit se na to, co máme dělat a dělat to co nejlépe.

Aktualizace přísloví

Nová doba si žádá aktualizovat některá přísloví, rčení a slovní spojení, protože mladým už nic nepřipomínají.

Co je dovoleno pánovi, není dovoleno kmánovi.
Co je dovoleno adminovi, není dovoleno uživateli.

Veselá mysl, půl zdraví.
Dobré připojení, půl zdraví.

Darovanému koni na zuby nehleď.
Poslanému obrázku na stáří nehleď.

Jako by hrách na zeď házel.
Jako by chatoval bez internetu.

Je to šité horkou jehlou.
Je to psané bez T9.

Když dva dělají totéž, není to totéž.
Když dva komentují totéž, není to totéž.

Kuj železo, dokud je žhavé.
Lajkuj status dokud je nový.

Žádná píseň není tak dlouhá, aby jí nebyl konec.
Žádný status není tak dlouhý, aby mu nebyl konec.

Trpělivost růže přináší.
Statusy lajky přináší.

Prodávám, jak jsem koupil.
Sdílím, jak jsem objevil.

Oheň je dobrý sluha, ale zlý pán.
Internet je dobrý sluha, ale zlý pán.

Na každém šprochu pravdy trochu.
Na každém statusu pravdy trochu.

Nehas, co tě nepálí.
Nekomentuj, co se tě netýká.

Chytrému napověz, hloupého trkni.
Chytrému napověz, hloupého vytroll.

Co je to Omegle?

Mnoho lidí zná tuto stránku s řeckým písmenem v logu především z vtipných videí jako je toto. Omegle ale nabízí i verzi, kde jen chatujete. O co se vůbec jedná? Princip je jednoduchý, přijdete na stránku Omegle, zvolíte jazyk, případně i téma o kterém chcete mluvit, a jste v mžiku spojeni s dalším uživatelem, který si zvolil stejný jazyk. Žádný účet, žádná registrace. Nikdo z vás neví, kdo je kdo. Sama stránka říká Talk to the strangers! tedy Povídej si s cizími. Anonymita má vždy svoje kouzlo, kterého mnozí lidí mocně využívají. Nikdy nevíte, kdo je na druhé straně. Po odpojení nemáte šanci zjistit, s kým jste si po celou dobu povídali ani ho zpětně nedohledáte. Nejde se ani s někým domluvit a spojit se s ním prostřednictvím Omegle. Jen cizinec s cizincem.

Ke komentáři pod článkem. Lze dohledat vaši IP adresu a tím si přiblížit, odkud jste zhruba připojeni. Běžní lidé to ale nedělají a neumí.

Kdo chodí na Omegle? Pokud tam jdete s cílem seriózně si popovídat s někým cizím, tak to bude chvíli trvat, než na někoho takového narazíte. Většinou na vás vybafne nějaká fráze typu: Nadržená holka na skype? případně h/k, což značí, že se dotyčný ptá na vaše pohlaví (holka/kluk). Když řeknete svoje pohlaví a není stejné jako dotyčného, čeká vás z velké pravděpodobnosti informace o tom, že se druhá strana odpojila. Následuje kliknutí na Nový chat a celé to jde dokola. Koho tam ještě potkáte? Obecně se tam vyskytují především nadrženci a malé holky ve věku kolem třinácti, které ani neví, co chtějí a odpojí se po pár větách. Skupina těch normálních jsou především lidé, kteří se hodně nudí, nebo na stránku přijdou ze zvědavosti po kliknutí na Omegle reklamu někde na internetu. Potkat tam můžete vlastně kohokoli.

Samozřejmě i tady je namístě dodržovat základní pravidla bezpečnosti na internetu. Sdělováním jakýkoliv citlivějších informací se vystavujete riziku. Na druhou stranu se s vámi nemůže nikdo spojit cíleně jako na ostatních sociálních sítích, kde máte svůj profil. Ale může se s vámi spojit dodatečně, pokud mu sdělíte informace o sobě, díky kterým si vás dohledá.

Co na Omegle dělat? Můžete tam dělat cokoli. Fantazii se meze nekladou. Dělat si z lidí srandu. Bavit ostatní (Tady asgardská mezigalaktická hlídka, jsme spojeni se Zemí?), hledat někoho kdo se nudí stejně jako vy (Ahoj, nuda, co?) a zabíjet čas na tisíc způsobů. Čas tam utíká docela rychle a lidé toho na sebe prásknou docela dost, protože vše je anonymní.

Co říct závěrem? Pokud používáte svůj mozek, dobře se zabavíte a možná potkáte i někoho zajímavého. A když ne, tak si alespoň pusťte tuhle písničku.

Český hashtag na twitteru

Co je to hashtag? Hashtag je slovo či fráze, která začíná # (dvojkřížkem). Pokud se vyskytne někde ve zprávě, promění jej daná sociální síť v odkaz, přes který je možné najít další další zprávy se stejným hashtagem. Českou interpunkci twitter ignoruje, je tedy jedno, zda napíšete #hastag nebo #háštag.

Twitter je sociální síť, kde se využívají hashtagy ve velké míře. Samozřejmě spousta lidí dává do svých zpráv cizojazyčné hastagy, ale existují i ryze české verze.

Mnoho anglických hashtagů má své české ekvivalenty, které vzniknou jednoduchým přidáním cz na konec. Jedním z nich je #ffcz. Je to česká verze anglického #ff (nebo také #followfriday), kdy máte v pátek doporučit ostatním něčí profil ke sledování. Ať už je vtipný, zajímavý, nebo vás něčím zaujal.

Chci se v tomto článku věnovat hlavně českým hastagům. Mezi základní české hashtagy patří #vtip, který občas trpí omezeným počtem písmem v jednom příspěvku. Zábavné je také vidět, co ostatní #pobavilo. Rozšířený je také #citát. Dánsky, švédsky, chorvatsky a možná ještě i v jiných jazycích je slovo citat používáno jako u nás. Twitter neřeší interpunkci, tak občas musíte český citát chvilku hledat mezi cizojazyčnými. Dále se hodně uživatelů věnuje #počasí. Informuje svoje okolí, zda je #vedro #horko nebo #zima. Přičemž poslední hashtag zase naráží na cizí jazyky. Spojit a sdílet se světu můžete přes #pohovor a ukázat, co vám vadí přes #nesnáším. Můžete sami hledat další slova jako #zeživota. Občas je to zábava, když najdete někoho se stejným, ale velmi složitým hastagem jako #tohlefaktne.

Stejně tak mnoho lidí vyjadřuje svoji nespokojenost přes #nechci a #nechápu.

Ze zábavných a tak trochu i tvořivých se mi velmi líbí #sloník_naučný, kde lidé používají slova v jiném kontextu, hrají si se slovy a prohazují písmenka ve slovech, aby dávala nový jiný význam. Podobně je na tom #cintát a #přívoslí, které se objevuje často společně. Jde o podobný princip jako u sloníku naučného, jen se s citáty a příslovími.

Někdy hodně sledovaný člověk na twitteru spustí nějakou akci, jako Tereza Šteflová projekt #52sukní, který měl ženy podpořit v nošení sukní. Opravdu se tak stalo, ale někteří muži tuto akci vzali za své, podívejte se sami jak to dopadlo.
Dalším příkladem je Josef Šlerka a jeho #vlastnostconemáme.

Pokud objevím další zajímavý hashtag, přidám ho. Pokud vy najdete na twitteru něco zajímavého, můžete se podělit pod článkem. Nebo mě označit s hashtagem.

Nikdy jsem si neuvědomil, že …

Určitě jste někdy větu v nadpise použili. Říkáme ji, když jsme překvapení, většinou když něco vidíme na vlastní oči. To mě ale nezajímá. Druhý případ, kdy lidé tuto větu říkají, se týká mě osobně a trochu se rozepíšu. Rozbil jsem keramický talíř obrovskou skleněnou dózou. Stalo se, škoda plakat nad rozlitým mlékem. Střepy jsem vyhodil. Když ostrý kus talíře trčel do strany a bránil mi koš pořádně vzít a vynést, pohnul jsem kousek se střepem. Nejen, že jsem odešel s ponaučením o tom, jak jsou keramické střepy ostré, ale hezky jsem se řízl do prstu. Nic velkého, povrchová dvoucentimetrová ranka.

Nebojte, pointa se blíží. Večer jsem ve sprše nechtěl, aby mi voda tekla na ránu (mužský outlocitný syndrom). Vzal jsem sprchu do levé ruky. Jsem pravák a

Nikdy jsem si neuvědomil, jak těžké je mýt se pravou rukou.

Jindy si ve sprše zpívám, přemýšlím o kdečem. Tentokrát jsem musel všechnu pozornost věnovat své ruce, aby dělala pohyby, které jsem chtěl já a které jsou pro levou ruku plně automatické. Uvědomil jsem si, že často si věcí neceníme, když je máme. Stará to pravda. Když nastane pro nás nezvyklá situace říkáme: Nikdy jsem si neuvědomil, jak mi chybíš. Nikdy jsem si neuvědomil, kolik mi doma pomůžeš. …jak rád vedle tebe usínám. …doplňte si sami.

Poučení? Předpokládám, že si nějaké odnesete a vytvoříte sami. Pokud ne, pusťte si alespoň tuto písničku.