Nechce si ujet vlak, doslova

Jedno léto, bylo to zrovna to minulé, jsem byl v rámci letního tábora s malými průzkumníky na výpravě. V rámci programu jsme měli přenocovat v nádražní budově malé horské vesnice. Příjemný pochod krásami horských cest v lesích, kam moc nikdo nechodí, protože musí do Chorvatska. Když jsem tam seděl, díval se na koleje, jak vedou na pravé straně do dálky a potom se ztrácí v lese, na nástupiště přispěchal pár s krosnami na zádech.

Ptali se, kdy jede vlak do nejbližšího města, potěšeni, že nás vidí. My jsme jim sdělili, že to až tak dobré není, protože poslední vlak už odjel a my na nástupišti jsme proto, že se nikam nechystáme. Jejich výraz ve tváři by se dal popsat jako mírně zděšení. Muž začal propočítávat, za jak dlouho tam dojdou pěšky. Nakonec je kolega vedoucí hodil na místo určení autem. Situace zachráněna.

Já jsem si naopak celou situaci užíval. Vlak přijel, potom odjel. Pár lidí vystoupilo a šlo si po svých. Blížil se večer. Všechno utichlo a nad nástupištěm se pomalu stmívalo. Říkal jsem si, že je hezké si někdy nechat ujet vlak. Můžete si vychutnat maličkosti kolem sebe. Západ slunce nad lesem a s kolejištěm před vámi. Setřít prstem večerní rosu z kolejí a užít si hezký večer.

Říkal jsem si, že je to jako život a postoj na tu samou věc. Někomu se vaše situace může zdát špatná, nic už vám nepojede a nejbližší ubytování daleko. Vy ale víte, že máte před sebou hezký večer. Nerušenou konverzaci s přáteli. To vám povím, koleje a nádraží mají večer skvělou atmosféru.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *