Jak si dodat odvahu

Mám tady takový speciální návod, provedení trvá jen 30 vteřin a dostanete do sebe maximum odvahy. Tak takhle to naneštěstí nefunguje. Na druhou stranu člověk často potřebuje něco, co by mu dodalo odvahu. Já mám jeden takový svůj osobní návod. Říkám mu „pohled do minulosti“. Podělím se tu s vámi o krátký příběh a uvidíte, že vám nakonec dodám trochu odvahy.

Během studia jsem pracoval v Albertu – oddělení zeleniny. Když jsem tam přišel poprvé, zaučoval mě stávající zelinář, starý fachman. Ze začátku mi to přišlo hektické. Malé skladovací prostory. Neustále jsem nestíhal, protože jsem něco hledal a vždycky to leželo někde dole zaházené dalšími přepravkami. Do toho jsem musel doplňovat sáčky, zametat slupky od cibule, odpovídat zákazníkům, hledat s nimi výrobky, které ani nepatřily do oddělení zeleniny, hlídat váhy, jestli nedošly pásky s etiketami. Samozřejmě nechybělo hlídání čerstvosti, uklidit zázemí, jezdit s mycím strojem a slevovat starší položky. A když jste nestíhali úplně nejvíc, zastavila vás babička, že chce překrojit celer. Byl jsem zpocený, stíhal jsem toho sotva polovinu a říkal jsem si, že tohle bude pořádný záhul.

Nyní se seznamte s jiným člověkem. Vlastně stejným, jsem to já po měsíci, kdy už mi to šlo tak nějak lépe. Stíhal jsem, našel jsem si systém. Zákazníky jsem věděl lépe navigovat. Za čtvrt roku už jsem byl veterán. Všechno jsem stíhal, už jsem ani nemusel tak chvátat. V práci jsem zíval, dělal jsem většinu úkonů na pohodu, nepotřeboval jsem se tolik soustředit.

Na tento příběh si vždycky vzpomenu, když mám udělat něco, co jsem nikdy nedělal. Nebo jsem ve stresu, když dělám první krok ze své komfortní zóny. Proto doporučení na závěr jako od Haliny:

Když budeš cítit strachu dosti, podívej se do minulosti.

Cvičení dělá mistra. Teď je to nervozita z nového, za měsíc to bude profesionál. Takhle to funguje a můžete se na to spolehnout.

Co mě překvapilo #1 – hodnocení pedagogy

Stále pořád dokola mě překvapuje jedna věc. Ano, přiznávám, že by nemusela, ale je to taková ta věc, která vám vyžene tlak dostatečně vysoko, jen když o tom slyšíte. Tentokrát jsem od svého kamaráda, který je asi o 8 let mladší a chodí ještě na střední, slyšel, že dostali za půldenní činnost na praxi plný počet bodů, tedy známku 5. Celá jejich skupina. Abyste se vžili do situace, můj kamarád je pilný a snaživý student. Práce, které ostatní opisují, on dělá, aby danou látku procvičil. Protokoly, za které si dost jeho spolužáků platí, aby je za ně dělali jiní, on vypracovává. Slohová cvičení neodflákne. Na praxi se nechal přeložit do skupiny, která na zadané věci zvysoka nekašle.

Právě s tou lepší skupinou dostali všichni kolektivně za 5. Jak jsem jako laik, neznalý jeho oboru, pochopil, měli vytvořit nějakou součástku, kde 1 milimetr je velká míra a hraje se na daleko menší rozměry mikrometrů a nanometrů. Jejich přesnost byla taková, že by si ji mohli dovolit i ve firmě vyrábějící dané součástky. Ale ejhle, kámen úrazu. Zapomněli očistit tento výrobek a jejich učitel našel na tomto výrobku kus malinké piliny, což samozřejmě na takto přesné věci nemá co dělat a na výstupním výrobku už vůbec ne. Všichni za 5.

Známkování je totiž trest. Když už je pedagog v koncích, nemůže nafackovat žákům, nemůže je přetáhnout rákoskou, židlí ani klavírem. Neřekl bych ani pakůň, kdyby jim dal za 4, protože je to teda pravdu závažná věc. Mohl je to nechat zkontrolovat, co je na věci špatně. Mohl je to nechat udělat znova. Ne. Prostě bum, za 5. Děkuji, že jste se snažili. Ti, kteří hákovali (zatahovali) školu, kteří se na to vybodli, surfaři facebooku na mobilech, ti všichni by také získali za 5.

Ten nepoměr, ulítlá klasifikace a kdovíco ještě mě udivuje. Stále dokola. Zbytečně a z nějakého důvodu se to snažím pochopit, marně.

Je to o maličkostech

Základem tohoto příspěvku jsou dvě příhody, které se mi staly v rozmezí jednoho měsíce.

První z nich se odehrála v kupé vlaku, kde vedle mě u okénka naproti sobě seděla postarší paní (asi 60 let) a pán (taktéž). Bavili se o všem možném, moc jsem je neposlouchal, protože jsem přece slušně vychovaný hoch a hlavně jsem se snažil podřimovat a dohnat nevyspání z noci. Jak jsem pochopil, byli to pouze známí ze stejné vesnice. V jednu chvíli mu žena nabídla minerálku z plastové flašky, jestli nechce napít. Muž si beze všeho vzal a byl rychle zastaven ženou: „Počkej, vzala jsem kelímky. Přece to nebudeš pít z flašky.“ A opravdu vytáhla z kabelky dva úzké a vysoké kelímky od levných pudinků a nalila muži.

Druhá se stala nedávno v našem vchodě. Vracel jsem se z města a dveře otevíral jeden pán z pátého patra. Už je celkem starý, býval to myslivec. Stále nosí převážně zelené věci. Ve dveřích jsem ho po pozdravení obešel. Uslyšel jsem za sebou zvuk, kdy si čistil svoje boty o děrovanou železnou rohožku. Venku bylo krásných 25°C a na obloze ani mráček. Jeho boty byly čisté, stejně tak jako chodníky venku.

Stále zrychlujeme, už si nečistíme boty, rukavičky a další příslušenství obdivujeme spíš ze starých filmů. Když chceme udělat radost svému protějšku zainvestujeme třeba do koupi lístku do kina. Podšálky vídáme jen v restauracích a kavárnách. Možná je to škoda, že tyto malé detaily opomíjíme. Uvědomil jsem si, že ač jsem o nich skoro nevěděl, docela mi chybí. Třeba je to příležitost jak příště, místo drahé vstupenky na film, o kterém doufáme, že bude stát za to, jen umýt za toho druhého podšálek navíc.