Gesta kterým se v práci raději vyhnout

Neverbální komunikací sdělujeme svému okolí většinu informací. Pokud chceme působit příjemně, měli bychom se některým gestům vyhnout. Nevhodná gesta a postoje na pracovišti na vás mohou nechtěně vrhat špatné světlo. Můžete se zeptat kolegy kamaráda, jak během pracovní doby působíte na druhé, nebo se na svůj projev podívejte v zrcadle. Pokud u sebe najdete nějaké z nevhodných gest, můžete se snažit každý týden pracovat na odstranění jednoho z nich.

1) Zamyšlená tvář bez úsměvu

Přestože lidé, kteří se často neusmívají, nejsou nutně bručouni a negativně naladěné osoby, může to jejich tvář vyjadřovat. Když jdete na schůzku, usmívejte se. Když mluvíte po telefonu, usmívejte se také. Lidé rádi komunikují s pozitivními a sebevědomými lidmi, proto se snažte usmívat kdykoli to je možné. Úsměv pomáhá i vám samotným. Pokud se usmějete, snížíte stres a přivodíte si instantní pozitivní pocit.

2) Podání ruky „leklá ryba“

Způsob, jakým podáváte ruku, je velmi důležitý. Měli byste mít uvolněný postoj, energický (ne elektrizující) stisk a dívat se do očí. Z těchto kroků vyzařuje sebevědomí. Slabý stisk alá leklá ryba může druhou osobu mylně upozornit na to, že má co do činění s nesebevědomým člověkem.

3) Umístění rukou

Rukama můžete druhého zbytečně rozptylovat, nebo vhodně doplnit svoje sdělení. Pokud máte během hovoru ruce příliš aktivní, ostatní se mohou domnívat, že jste neprofesionální a nedospělí. Přesto ruce během mluvení používejte, protože podle studie Colgatské univerzity vás budou lidé raději poslouchat. Ti, kteří skrývají ruce při interakci s ostatními, jsou často považováni za nedůvěryhodné.

4) Neudržování očního kontaktu

Při pohovoru, jak většina z nás ví, je důležité udržovat oční kontakt s osobou na druhé straně stolu. Většina ale zapomíná pokračovat v této praxi jakmile místo získá. Neměli byste na druhou osobu zírat, ani byste neměli těkat očima sem a tam po místnosti nebo odvrátit zrak moc brzy. Když s vámi někdo mluví, dívejte se mu do očí – ne do telefonu, počítače nebo notebooku. Oční kontakt lidi spojuje a vytváří důvěru.

5) Nervózní gesta

Všichni se občas dostaneme do situace, kdy se cítíme nervózně nebo nepohodlně. Během těchto chvílí se naše gesta z nervozity dostávají na povrch – prokřupávání kloubů, poklepávání prsty, hraní si s vlasy, kousání nehtů, rtu nebo tužky. Těžko přidat radu, jak univerzálně snížit stres, ale zhluboka se nadechnout a vnitřně se povzbudit, že to dobře dopadne, je asi nejuniverzálnější a přesto funkční rada.

6) Příliš daleko od ostatních

Ideální vzdálenost mezi vámi a kolegy je 1-2,5 metru. Pokud se dostáváte během konverzace blíž, můžete být považováni za příliš agresivní. Pokud si naopak držíte velký odstup, vysíláte zprávu, že nemáte zájem o zapojení nebo jste dokonce líný. I když jsou pracoviště mnohem neformálnější než dříve, opírání se o stěnu nebo o nábytek může být interpretováno, že jste příliš pohodlní a neberete práci vážně.

7) Dívání se na hodiny nebo do telefonu

Pokud vaše práce nevyžaduje, abyste byli fixování na svůj telefon, respektujte kolegy v místnosti a nepoužívejte svůj telefon víc, než je nutné. Nepřetržité sledování hodin nebo hodinek ukazuje ostatním v místnosti, že vás to tam nudí a nezajímá nebo to může být považováno za nezdvořilost.

8) Překřížení rukou na prsou

Když máte ruce překřížené, jste v obranném postavení. To vás dělá vzdáleným a nedobytným. Ukazujete ostatním, že se snažíte být dál od věci nebo že s něčím vyřčeným nesouhlasíte. Proto si držte raději ruce po stranách nebo ve vhodnějším gestu.

 

Tak a teď už jen převést teorii v praxi. 🙂

 

 

9 věcí, které neříkat během prezentace

Ať už se jedná o malou prezentaci před publikem z vašich kolegů, nebo větší událost, kde bude přihlížejících více, je dobré se vyhnout malým nedokonalostem v prezentování. Perfektní prezentace, to je vyšperkování projevu do nejmenších detailů.  My můžeme začít alespoň odstraněním největších hrozeb. Na co si dát pozor? Tady je několik vět, bez kterých se každá dobrá prezentace obejde, a co víc, výrazně jí to zlepší.

1) „Jen v krátkosti.“

Jelikož tuto větu říkají lidé, kteří o sobě ví, že je často posluchači upozorňují na délku projevu, nikdo této větě nevěří. Buď je obsah prezentace hodnotný a posluchač čas obětuje, nebo není. V tom případě platí známé „mlčeti zlato“.

2) „Mám mnoho zajímavých informací.“

Nebo jiná věta ukazující na to, jak dobrá vaše prezentace bude. Zvyšujete tím nároky na sebe a hodnotíte přínos. Z publika se v tu chvíli stávají soudci. Samozřejmě platí, že část posluchačů si řekne: „No, tak se ukaž.“

3) „Haló? Slyšíme se?“

Mluvíte na mikrofon a nevíte, co říct jako první větu? Možná je to způsob, jak se odlišit od většiny. Začněte říkat nějakou zajímavou říkanku. Počítejte místo „jedna, dva, jedna, dva“ třeba „logaritmus z devadesáti o základu…“ Malé odlehčení na začátek ukáže publiku, že prezentace nebude nuda.

4) „Neměl jsem moc času se připravit.“

Na tohle vám diváci odpoví: „Tak co tu děláš?“ Hlavně si tím shodíte vlastní práci. Říkáte tím ostatním, že ztrácí čas na nějakém nedodělku tvořeném na koleni při čekání v autě na zelenou. Nemusíme na sebe všechno hned prásknout. U dokonalé prezentace zase tato věta působí směšně.

5) „Chtěl bych poděkovat svým kolegům, zejména …“

Výčet všech kolegů od osvětlovače po kameramana je tolerováno u celebrit, ne u běžných prezentací. Děkovačky, pokud se nejedná o udílení odměn za přínos firmě, udržujeme co nejkratší. Je hezké, že umíte pracovat v týmu, ale nemusím váš tým znát lépe než svou manželku.

6) „Tohle vám raději přečtu, protože to na tom slajdu není moc vidět.“

V prezentaci mají být obrázky a hesla. Nejčastěji porušované pravidlo na vysokých školách. Trumfnout ho dokáže už jen odbíhání od tématu nebo mluvení a neposouvání prezentace následně komentované: „Tohle už jsem vám říkal.“

7) „Eeem“ a další nechtěné vyplňovače projevu

Dejte si pozor, co říkáte, když vám v hlavě zrovna nenabíhá nit na další větu. Mnoho lidí má v tu chvíli ve zvyku dělat různé pazvuky. Jednou dvakrát, to je v pořádku, ale pokud to děláte pořád a před každým vaším zamyšlením nad další větou, začnou vám to ti statečnější počítat.

8) „Dva dny jsem nespal a půlku toho si nepamatuji.“

Nikdy nezačínejte prezentace omluvou. Určitě víte, že první dojem se zachraňuje špatně, tak se nesnažte přesvědčit své publikum, že mají očekávat katastrofu. Dejte do toho všechno a ono to i s hodinou spánku půjde.

9) „Nezbývá nám moc času, vezmu ty slajdy už jen v rychlosti.“

Je jen málo lidí, kteří stihli dokončit svou prezentaci v časovém limitu, jedním z nich je Chuck Norris. S časem musíte pracovat během prezentace, zrychlovat nebo zpomalovat podle toho, kolik ještě zbývá snímků. Pokud se snad stane, že už přetahujete, u stávajícího snímku to vhodně ukončete. Sice diváci neuvidí nejdůležitější snímek „děkuji za pozornost“, ale aspoň snížíte jejich šanci na epileptický záchvat díky rychlému překlikávání.

 

Přeji vám, abyste se výše zmiňovaných chyb dopouštěli co nejméně a posluchači měli z vaší prezentace dobrý pocit.

Je to o maličkostech

Základem tohoto příspěvku jsou dvě příhody, které se mi staly v rozmezí jednoho měsíce.

První z nich se odehrála v kupé vlaku, kde vedle mě u okénka naproti sobě seděla postarší paní (asi 60 let) a pán (taktéž). Bavili se o všem možném, moc jsem je neposlouchal, protože jsem přece slušně vychovaný hoch a hlavně jsem se snažil podřimovat a dohnat nevyspání z noci. Jak jsem pochopil, byli to pouze známí ze stejné vesnice. V jednu chvíli mu žena nabídla minerálku z plastové flašky, jestli nechce napít. Muž si beze všeho vzal a byl rychle zastaven ženou: „Počkej, vzala jsem kelímky. Přece to nebudeš pít z flašky.“ A opravdu vytáhla z kabelky dva úzké a vysoké kelímky od levných pudinků a nalila muži.

Druhá se stala nedávno v našem vchodě. Vracel jsem se z města a dveře otevíral jeden pán z pátého patra. Už je celkem starý, býval to myslivec. Stále nosí převážně zelené věci. Ve dveřích jsem ho po pozdravení obešel. Uslyšel jsem za sebou zvuk, kdy si čistil svoje boty o děrovanou železnou rohožku. Venku bylo krásných 25°C a na obloze ani mráček. Jeho boty byly čisté, stejně tak jako chodníky venku.

Stále zrychlujeme, už si nečistíme boty, rukavičky a další příslušenství obdivujeme spíš ze starých filmů. Když chceme udělat radost svému protějšku zainvestujeme třeba do koupi lístku do kina. Podšálky vídáme jen v restauracích a kavárnách. Možná je to škoda, že tyto malé detaily opomíjíme. Uvědomil jsem si, že ač jsem o nich skoro nevěděl, docela mi chybí. Třeba je to příležitost jak příště, místo drahé vstupenky na film, o kterém doufáme, že bude stát za to, jen umýt za toho druhého podšálek navíc.

Testuji: nepřejídání se

Jednou jsem si uvědomil, že mě sice baví jíst a docela tím i zaženu nějaký ten stres – dočasně, ale na druhou stranu nesnáším pocit plnosti. Takové té, kdy se fakt najíte, ne zase, že by vám bylo špatně, ale jíte dokud vám žaludek neřekne: Mám dost. Což je ale s mou rychlostí stolování spíš volání o okamžitý stop stav. I poté jsem ještě dokázal zalít vše snědené jogurtem s rohlíkem, vlastně jsem si dal dva, protože upřímně, rohlíky nejsou zas až tak obrovské.

Ve výsledku jsem byl plný. Cítil jsem se těžce. Když si vygooglíte těžkost v žaludku zjistíte, že se nedá vyloučit, že je problém u střevní sliznice, je důležité sledovat jak dlouho to trvá, jestli náhodou nejde o nevolnost a jak rozpoznat rozdíl mezi dvěma zmíněnými. Aniž bych propadal panice, usoudil jsem, že všemu pomůže, když se nebudu tak ládovat.

Proto je pro mě jídlo už předem dané. Řeknu si, kolik je tak optimální množství. Připravím si ho předem a prohlédnu, abych se ujistil, že nebudu trpět hlady nebo dokonce nesklouznu k anorexii, jak mi říká maminka, podle které jsem pořád strašně hubenej. Sním ho a tím pro mě jídlo hasne. Pocit sytosti se dostaví, což je znamením, že žaludek začal pracovat. Jsem spokojený, netrvá mi 6 a více hodin, než zase dostanu hlad, ale můžu si dát zase něco po 4 hodinách nebo méně.

Ve výsledku se cítím lépe. Dříve jsem měl sice dobrý pocit z toho, že jsem se dostatečně najedl, teď mám ještě lepší pocit z toho, že nejsem napráskaný. Mimo jiné jsem za 3 týdny shodil 6 kilo. Sice je mi to jedno, ale usmívám se při pohledu na návody v ženských časopisech. Pořád platí a platit bude, i když si tento článek někdo přečte za 100 let, že nejlepší dieta ze všech je … nepřejídání se.

Když jde jedna chyba za druhou

Zaujal mě článek (anglicky) z vědeckého webu Frontiers o rozhodčích. Faktory, kterým čelí rozhodčí jsou tak specifické, že se nedají srovnávat s jinými povoláními, kde jsou na vás také kladeny vysoké rozhodovací nároky.

V poslední době si stále více lidí uvědomuje, že rozhodčí mohou ovlivnit tisíce, ba někdy i miliony lidí a jejich dopad sebou nese následky, do kterých je zahrnuto velké množství peněz. To je jejich prací. Problém nastane ve chvíli, kdy udělají chybu.

Během hry musí rozhodčí rychle a přesně analyzovat nepřeberné množství faktů od postavení hráčů, chování účastníků, přesná pravidla. Působí na ně i diváci a hráči svým ovlivňováním, prostředí a v neposlední řadě i jejich osobní život.

Případné chyby rozhodčích mají za následek úzkost, zvýšenou hladinu stresu a ve výsledku zvyšují pravděpodobnost dalších chyb. Tento stres negativně ovlivňuje jejich duševní zdraví a psychickou pohodu.

Jak snížit chybovost?
Ukázalo se, že jedním způsobem jak zmírnit stres je self-efficacy, které v článku autoři popisují jako schopnost přesvědčit se, že dokážou podat dobrý výkon. Česky bychom asi řekli sebedůvěra. Tímto jednoduchým počinem klesá míra chybovosti. Nejlépe tedy udělají, když se soustředí na výkon, který mají podat, místo aby se soustředili na chyby, které udělali. Toto mimochodem říkal i Petr Čech, když se ho v jednom rozhovoru ptali, co dělá, když dostane gól. Jestli ho to rozhodí. Řekl, že je to nepříjemné, ale že nad obdrženým gólem přemýšlí nejdříve po zápase a do té doby se maximálně soustředí na hru.

V článku se dále rozebírají různé faktory, které na rozhodčí působí a co s od nich požaduje. Můžete si to koneckonců přečíst.

Vzít si z výše uvedeného můžeme to, že jakmile uděláme chybu a budeme se v ní moc patlat, nepodáme požadující výkon a nebudeme se cítit vůbec dobře. Chyba bude následovat chybu. Co dělat? Soustředit se na to, co máme dělat a dělat to co nejlépe.