Pes sám doma

První týden jsme se psem byli doma. Padla na to dovolená a říkali jsme si, jak to asi dopadne, když bude pes doma sám. Trochu mě vyděsilo, že i když jsem šel vynést koš a byl sám jen pár minut, začal neuvěřitelně kňučet až by se dalo říci vřískat. Jelikož jsme nechtěli riskovat, že pustí hnědý dáreček náhodně na sedačku nebo na jiné nešetrné místo, zavřeli jsme ho po týdnu do kuchyně. Měl tam veškerý servis, misku s vodou, hračky a deky. Trochu nás vyděsilo, že nám komentovali sousedé v paneláku, že pes vyje celou dobu, kterou je doma sám. Jedna aktivní důchodkyně nám nechávala pravidelně za dveřmi lísteček se vzkazem, proč jsme si psa pořizovali, když na něj nemáme čas. WTF.

Byli jsme v toho doma všichni v depresi, protože první den, který byl doma, byl celé odpoledne unavený z toho jak vyl. Začali jsme si říkat, že možná takhle bude vřískat napořád. Po třech dnech beznaděje jsme si řekli, že obětujeme náš domov psovi a nezavřeme ho do kuchyně. Při příchodu ale bylo psa slyšet dole od výtahu. Ale ve vzduchu byla verze, že pes slyší naší chůzi a začne vřískat až díky tomu impulzu. K tomu nás dovedlo i to, že sousedi uznale pokyvovali hlavami, že pes už tolik nekňučel. Příští den se šlo vestibulem po špičkách a pes kupodivu nevřískal.

Asi největší poučení je, že nemáme propadat panice. Nyní po měsíci je pes naprosto v pohodě. Ráno už leží na sedačce a je mu naprosto jedno, že jdeme do práce. Zvykl si na rytmus jaký doma panuje a ví, že se vždycky z práce vrátíme. Těší se na nás a první dny byl opravdu tak nadšený, jako když vidí po ránu granule. O tom zase někdy jindy.

Nový pes jede domů

Konečně našel den, kdy bude přiveden, do našeho bytu nový pes. Na eshopech a různých diskuzích jsem strávil do té doby nepočítaně hodin, všechno bylo doma připraveno. Zásoba krmiva, k výběru se vrátím v jiném článku, hračky, pelíšek i misky. Paní chovatelka nás zásobovala fotkami i videi na svém profilu a tak jsem sledoval toho našeho prcka se zeleným obojkem, jak si vede mezi ostatními. Byl takový spíš hodnější a moc si nezačínal a nechal si toho dost líbit. Jakmile to přesáhlo určitou mez, tak sourozence zpacifikoval velmi rychle. Nějakého psího bojovníka jsem stejně nechtěl, když bude klidnější, než je většina německých pinčů, tak to bude jenom dobře.

Jeli jsme pro něj v neděli dopoledne. Celý další týden jsem to měli v práci zařízené, aby u něj někdo byl. Aklimatizování je důležité. Byl upršený den a cesta za Prahu trvala celkem dlouho, ale utíkala mi, protože jsem řídil. Předání a koupě psa proběhla ani ne za hodinu. Dostali jsme pas od psa, smlouvu, malé balení krmiva, vodítko a nějaké rady do začátku. Důležité je zejména dodržení časů u očkování, takže ihned poznámka, že zajít co nejdříve k veterináři. Dál jsme to už znali, není to náš první pes a načteno o štěněti a jeho prvních dnech jsme měli všichni dost. (Já už tolik, že se mi to pletlo. 😀 ) Paní chovatelka ještě odnesla pejska k autu a rozloučila se s ním. Bylo to pro ní emotivní, že těch 6 kousků, které vypiplala, teď opouští své rodné hnízdo.

Čekal jsem, že nás malej šmudlík začně od první chvíle kňourat a bude se v autě dožadovat vrácení. Nebo že ze stresu všechno počůrá. Prostě že zjistí, že jede pryč a nebude se mu to vůbec líbit. Překvapilo mě, že byl v pohodě. První třetinu byl dost v klidu a jen se koukal kolem sebe. Když si zvykl na auto, začal se dívat více kolem sebe a očuchávat okolí a lézt po sedačkách. V autě mu vůbec nebylo špatně. Dost jsme po cestě stavěli, no loužičku venku neudělal ani na jednom z našich mnoha zastavení. Dostali jsme s sebou i dečku s jeho pachy. Tu jsme mu dali do nového místa (pelechu), kde hned pochopil, že tam je jeho místo. A začalo poznávání našeho bytu.

Pes s papírama vs. bez papírů

Na začátek by bylo dobré vysvětlit, jak to s těma papírama je a proč někdy nabízí chovatel psa bez papírů, i když oba rodiče papíroví jsou. Papíry na psa se označují zkratkou PP, což je Průkaz Původu, kde vidíte předky v rodokmenu. Nevím, jestli na všechny rasy, ale na německé pinče jsou zpracované stránky (databáze), kde jsou i graficky zpracované s fotky předků a propojení rodu. Abyste mohli vydávat psy s papírama (s PP) musíte mít oficiální chovatelskou stanici. Ta zaručí to, že se řídíte chovatelským řádem a že psa máte na chov a ne na bezhlavé množení. Průkaz původu se tedy nedědí po rodičích a je to záruka toho, že pes vzešel z oficiální chovatelské stanice.

Cesta k našemu psovi byla zdlouhavá. Nejdříve jsem hledal na standardních webech jako je bazoš, sbazar a potom jsem se dostal k ifauna.cz. Vtipné je, že hledání začínáte stejně jako kdybyste si chtěli pořídit třeba žehličku. Na posledním zmiňovaném webu jsem se dostal k první chovatelce, kde jsem myslel, že psa koupíme a bude hotovo. Haha. Ha. Paní mi na mail odepsala, že pejsek už je pryč (inzerát byl týden starý). Doporučila mi zeptat se jedné její kamarádky chovatelky a potom také zkusit ostatní chovatelské stanice. Prakticky během asi týdne jsem se dostal k tomu, že jsem měl odeslaný mail na všechny chovatelské stanice německých pinčů v ČR. Poslal jsem dotaz i na ty, které neměly aktualizované stránky. Úroveň webů nehodnotím, jen aktualizace někde opravdu vázla.

Výsledek byl takový, že jsem byl ve dvou chovatelských stanicích v pořadníku. Jak jsem zjistil, na tyto psy a i na jiné rasy se celkem dost čeká a koupit je zpětně je velké štěstí. Na konci července 2018 jsme jeli do jedné stanice na obhlídku. Nebudu konkrétní, protože budu kritizovat. Paní chovatelka měla ve vrhu 12 štěňat. Měla svéráznou povahu a vlastně jsme se dozvěděli, že si z volných štěňat nemůžeme vybírat, že ona přiděluje štěňata a že nám vybere toho nejlepšího pro nás. Jelikož jsme jí řekli, co se psem budeme dělat. Mamce, která tam byla se mnou, se to nelíbilo a stejně negativně hodnotila i to, jak to u nich doma vypadá. Dále jsme měli povinnost jít se psem na bonitaci a byli jsme zváni, spíš bych řekl tlačeni, do společných akcí přátel paní chovatelky vzniklé kolem její stanice. Výsledek byl takový, že se máme promyslet, zda psa chceme, a pokud ano, tak nám pošle náhled smlouvy, kde má pár svých specialit. Cena psa, pro zvědavce 18 000 Kč. Což zase na druhou stranu není raketa za psa s PP, jen jsem věděl, že z ostatních stanic se cena pohybuje 12 – 15 000 Kč.

Smlouva. Hned doma jsem si zažádal o smlouvu a pročetl jí. Specialit tam bylo dost. Snad všichni chovatelé tam mají předkupní právo, pokud se rozhodneme psa prodat a nesmíme ho v tomto případě prodat za více než pořizovací cenu. To je OK, nikdo nechce, aby se mu pes promenádil po útulcích, nebo měnil díky spekulantům často majitele. Potom tam ale byla povinná bonitace psa (zapsání do seznamů psů schopných krytí) a povinná klubová výstava. Tady už jsem se těžce nadechoval. Následoval zákaz krytí jiného psa než německého pinče s papírama. Plus jsme byli povinní kdykoli po domluvě umožnit paní chovatelce vidět psa. Díky rozhovoru, který jsme měli to ale spíš vypadalo, že když napíše, tak budeme muset přeš půl republiky přijet. Jakmile si ze mě někdo chtěl dělat kamaráda a mít to ještě ve smlouvě, nemohl uspět. Poslal jsem značně upravenou smlouvu zpátky s tím, že jinou verzi neberu. No a bylo po koupi. 🙂

Další pes měl být ze stanice Sanela. Tam už vše nasvědčovalo tomu, že to klapne. Veterinář potvrdil 6 kousků v bříšku, já byl 3. v pořadí. Ještě jsem vtipkoval, že snad se nenarodí jen 2 kusy. Byste mi asi nevěřili, ale narodili se jen 2 štěňata a bylo po srandě. To také znamenalo, že musím hledat dál a hlavně, že pes bude podzimní a nezažije jaro a léto, které je k výcviku lepší než podzim.

Poslední stanicí, která měla mít v tomto roce štěňata, byla Res Cordis (v latině Srdeční záležitost), kde očekávali také více kousků. Byl jsem v pořadí druhý, ale chtěl jsem psa (ne fenu) a v barvě červená, takže jsem měl slibnou šanci. V pořadníku jsem byl ještě před narozením. Na konci srpna bylo potvrzeno 6 štěňat, 3 fenky + 3 psi, 3 červené zbarvení + 3 černé zbarvení. Vyšlo to hezky. Komunikace s paní chovatelnou byla v pohodě a i při návštěvě to tam měli hezky zařízené a prcek si žil v prosklenné přístavbě u rodinného domku jako král. Ze všech sourozenců byl největší, bylo to vidět na první pohled i během návštěvy. Tak jsme se domluvili, že za měsíc si pro něj přijedeme. Samozřejmě jsem se nemohl dočkat, v dnešní době, kdy všechno máte skladem a druhý den k dispozici, čekám na psa všehovšudy 4 měsíce.

Chci psa!

Tohle rozhodnutí se u člověka neobjeví při ranním otevření očí. Jelikož jsem si svého prvního psa vyžebral už v 6 letech u rodičů, kterým domů nesmělo žádné zvíře, nechtěl jsem bez něj být ani teď. Náš předešlý pes odešel do věčných lovišť a připojil se ke smečce u vlčího totemu. Nebo tak něco. Každopádně bez psa je to o ničem. Přijdete domů a nic. Když vám spadne kus jídla na zem, musíte se pro to shýbat. Když hodíte na zem kůrku kraje pizzy, nikdo ji nesežere. Nikdo na vás nekouká když trůníte v koupelně. A vůbec je to celkově takové nudnější a prázdnější.

Jenže jakého psa pořídit?

Zkušenosti se psy mám celkem pestré. První pes byl čistokrevný pudl, druhý pes byl kříženec trpasličího německého pinče a russel teriéra, nebo anglického teriéra. Nikdy jsme to pořádně nerozklíčovali, ale choval se jako německý pinč, tak buď to dobře hrál, nebo to opravdu byl německý pinč.

Šel jsem na to od lesa. Vyjmenoval jsem si všechna kritéria, které nechci aby pes měl.

  • velký
  • chlupatý
  • hloup.. málo inteligentní
  • bojácný
  • náchylný na nemoci
  • neaktivní

Jelikož náš kříženec německého pinče byl opravdu chytrý pes s minimální údržbou srsti a hlavně splňoval většinu těchto kritérií, padla volba zase na německého pinče. Je to povahově oddaný pes svému pánovi, nebojácný, aktivní a společenský. Jak se říká „Jaký pán, takový krám.“ tak tentokrát to sedělo. Povahu i charakteristiku německého pinče jsem měl už dobře prostudovanou. Kříženec byl ale o dost menší než jsou klasičtí němečtí pinčové, jenže tentokrát jsem už chtěl pořádného psa a ne pejska do kabelky. On ten pinč zase není tak moc velký, je střední, prostě dokonalá volba. Teď už jen scházelo nějakého najít.

Jak si dodat odvahu

Mám tady takový speciální návod, provedení trvá jen 30 vteřin a dostanete do sebe maximum odvahy. Tak takhle to naneštěstí nefunguje. Na druhou stranu člověk často potřebuje něco, co by mu dodalo odvahu. Já mám jeden takový svůj osobní návod. Říkám mu „pohled do minulosti“. Podělím se tu s vámi o krátký příběh a uvidíte, že vám nakonec dodám trochu odvahy.

Během studia jsem pracoval v Albertu – oddělení zeleniny. Když jsem tam přišel poprvé, zaučoval mě stávající zelinář, starý fachman. Ze začátku mi to přišlo hektické. Malé skladovací prostory. Neustále jsem nestíhal, protože jsem něco hledal a vždycky to leželo někde dole zaházené dalšími přepravkami. Do toho jsem musel doplňovat sáčky, zametat slupky od cibule, odpovídat zákazníkům, hledat s nimi výrobky, které ani nepatřily do oddělení zeleniny, hlídat váhy, jestli nedošly pásky s etiketami. Samozřejmě nechybělo hlídání čerstvosti, uklidit zázemí, jezdit s mycím strojem a slevovat starší položky. A když jste nestíhali úplně nejvíc, zastavila vás babička, že chce překrojit celer. Byl jsem zpocený, stíhal jsem toho sotva polovinu a říkal jsem si, že tohle bude pořádný záhul.

Nyní se seznamte s jiným člověkem. Vlastně stejným, jsem to já po měsíci, kdy už mi to šlo tak nějak lépe. Stíhal jsem, našel jsem si systém. Zákazníky jsem věděl lépe navigovat. Za čtvrt roku už jsem byl veterán. Všechno jsem stíhal, už jsem ani nemusel tak chvátat. V práci jsem zíval, dělal jsem většinu úkonů na pohodu, nepotřeboval jsem se tolik soustředit.

Na tento příběh si vždycky vzpomenu, když mám udělat něco, co jsem nikdy nedělal. Nebo jsem ve stresu, když dělám první krok ze své komfortní zóny. Proto doporučení na závěr jako od Haliny:

Když budeš cítit strachu dosti, podívej se do minulosti.

Cvičení dělá mistra. Teď je to nervozita z nového, za měsíc to bude profesionál. Takhle to funguje a můžete se na to spolehnout.

Gesta kterým se v práci raději vyhnout

Neverbální komunikací sdělujeme svému okolí většinu informací. Pokud chceme působit příjemně, měli bychom se některým gestům vyhnout. Nevhodná gesta a postoje na pracovišti na vás mohou nechtěně vrhat špatné světlo. Můžete se zeptat kolegy kamaráda, jak během pracovní doby působíte na druhé, nebo se na svůj projev podívejte v zrcadle. Pokud u sebe najdete nějaké z nevhodných gest, můžete se snažit každý týden pracovat na odstranění jednoho z nich.

1) Zamyšlená tvář bez úsměvu

Přestože lidé, kteří se často neusmívají, nejsou nutně bručouni a negativně naladěné osoby, může to jejich tvář vyjadřovat. Když jdete na schůzku, usmívejte se. Když mluvíte po telefonu, usmívejte se také. Lidé rádi komunikují s pozitivními a sebevědomými lidmi, proto se snažte usmívat kdykoli to je možné. Úsměv pomáhá i vám samotným. Pokud se usmějete, snížíte stres a přivodíte si instantní pozitivní pocit.

2) Podání ruky „leklá ryba“

Způsob, jakým podáváte ruku, je velmi důležitý. Měli byste mít uvolněný postoj, energický (ne elektrizující) stisk a dívat se do očí. Z těchto kroků vyzařuje sebevědomí. Slabý stisk alá leklá ryba může druhou osobu mylně upozornit na to, že má co do činění s nesebevědomým člověkem.

3) Umístění rukou

Rukama můžete druhého zbytečně rozptylovat, nebo vhodně doplnit svoje sdělení. Pokud máte během hovoru ruce příliš aktivní, ostatní se mohou domnívat, že jste neprofesionální a nedospělí. Přesto ruce během mluvení používejte, protože podle studie Colgatské univerzity vás budou lidé raději poslouchat. Ti, kteří skrývají ruce při interakci s ostatními, jsou často považováni za nedůvěryhodné.

4) Neudržování očního kontaktu

Při pohovoru, jak většina z nás ví, je důležité udržovat oční kontakt s osobou na druhé straně stolu. Většina ale zapomíná pokračovat v této praxi jakmile místo získá. Neměli byste na druhou osobu zírat, ani byste neměli těkat očima sem a tam po místnosti nebo odvrátit zrak moc brzy. Když s vámi někdo mluví, dívejte se mu do očí – ne do telefonu, počítače nebo notebooku. Oční kontakt lidi spojuje a vytváří důvěru.

5) Nervózní gesta

Všichni se občas dostaneme do situace, kdy se cítíme nervózně nebo nepohodlně. Během těchto chvílí se naše gesta z nervozity dostávají na povrch – prokřupávání kloubů, poklepávání prsty, hraní si s vlasy, kousání nehtů, rtu nebo tužky. Těžko přidat radu, jak univerzálně snížit stres, ale zhluboka se nadechnout a vnitřně se povzbudit, že to dobře dopadne, je asi nejuniverzálnější a přesto funkční rada.

6) Příliš daleko od ostatních

Ideální vzdálenost mezi vámi a kolegy je 1-2,5 metru. Pokud se dostáváte během konverzace blíž, můžete být považováni za příliš agresivní. Pokud si naopak držíte velký odstup, vysíláte zprávu, že nemáte zájem o zapojení nebo jste dokonce líný. I když jsou pracoviště mnohem neformálnější než dříve, opírání se o stěnu nebo o nábytek může být interpretováno, že jste příliš pohodlní a neberete práci vážně.

7) Dívání se na hodiny nebo do telefonu

Pokud vaše práce nevyžaduje, abyste byli fixování na svůj telefon, respektujte kolegy v místnosti a nepoužívejte svůj telefon víc, než je nutné. Nepřetržité sledování hodin nebo hodinek ukazuje ostatním v místnosti, že vás to tam nudí a nezajímá nebo to může být považováno za nezdvořilost.

8) Překřížení rukou na prsou

Když máte ruce překřížené, jste v obranném postavení. To vás dělá vzdáleným a nedobytným. Ukazujete ostatním, že se snažíte být dál od věci nebo že s něčím vyřčeným nesouhlasíte. Proto si držte raději ruce po stranách nebo ve vhodnějším gestu.

 

Tak a teď už jen převést teorii v praxi. 🙂

 

 

9 věcí, které neříkat během prezentace

Ať už se jedná o malou prezentaci před publikem z vašich kolegů, nebo větší událost, kde bude přihlížejících více, je dobré se vyhnout malým nedokonalostem v prezentování. Perfektní prezentace, to je vyšperkování projevu do nejmenších detailů.  My můžeme začít alespoň odstraněním největších hrozeb. Na co si dát pozor? Tady je několik vět, bez kterých se každá dobrá prezentace obejde, a co víc, výrazně jí to zlepší.

1) „Jen v krátkosti.“

Jelikož tuto větu říkají lidé, kteří o sobě ví, že je často posluchači upozorňují na délku projevu, nikdo této větě nevěří. Buď je obsah prezentace hodnotný a posluchač čas obětuje, nebo není. V tom případě platí známé „mlčeti zlato“.

2) „Mám mnoho zajímavých informací.“

Nebo jiná věta ukazující na to, jak dobrá vaše prezentace bude. Zvyšujete tím nároky na sebe a hodnotíte přínos. Z publika se v tu chvíli stávají soudci. Samozřejmě platí, že část posluchačů si řekne: „No, tak se ukaž.“

3) „Haló? Slyšíme se?“

Mluvíte na mikrofon a nevíte, co říct jako první větu? Možná je to způsob, jak se odlišit od většiny. Začněte říkat nějakou zajímavou říkanku. Počítejte místo „jedna, dva, jedna, dva“ třeba „logaritmus z devadesáti o základu…“ Malé odlehčení na začátek ukáže publiku, že prezentace nebude nuda.

4) „Neměl jsem moc času se připravit.“

Na tohle vám diváci odpoví: „Tak co tu děláš?“ Hlavně si tím shodíte vlastní práci. Říkáte tím ostatním, že ztrácí čas na nějakém nedodělku tvořeném na koleni při čekání v autě na zelenou. Nemusíme na sebe všechno hned prásknout. U dokonalé prezentace zase tato věta působí směšně.

5) „Chtěl bych poděkovat svým kolegům, zejména …“

Výčet všech kolegů od osvětlovače po kameramana je tolerováno u celebrit, ne u běžných prezentací. Děkovačky, pokud se nejedná o udílení odměn za přínos firmě, udržujeme co nejkratší. Je hezké, že umíte pracovat v týmu, ale nemusím váš tým znát lépe než svou manželku.

6) „Tohle vám raději přečtu, protože to na tom slajdu není moc vidět.“

V prezentaci mají být obrázky a hesla. Nejčastěji porušované pravidlo na vysokých školách. Trumfnout ho dokáže už jen odbíhání od tématu nebo mluvení a neposouvání prezentace následně komentované: „Tohle už jsem vám říkal.“

7) „Eeem“ a další nechtěné vyplňovače projevu

Dejte si pozor, co říkáte, když vám v hlavě zrovna nenabíhá nit na další větu. Mnoho lidí má v tu chvíli ve zvyku dělat různé pazvuky. Jednou dvakrát, to je v pořádku, ale pokud to děláte pořád a před každým vaším zamyšlením nad další větou, začnou vám to ti statečnější počítat.

8) „Dva dny jsem nespal a půlku toho si nepamatuji.“

Nikdy nezačínejte prezentace omluvou. Určitě víte, že první dojem se zachraňuje špatně, tak se nesnažte přesvědčit své publikum, že mají očekávat katastrofu. Dejte do toho všechno a ono to i s hodinou spánku půjde.

9) „Nezbývá nám moc času, vezmu ty slajdy už jen v rychlosti.“

Je jen málo lidí, kteří stihli dokončit svou prezentaci v časovém limitu, jedním z nich je Chuck Norris. S časem musíte pracovat během prezentace, zrychlovat nebo zpomalovat podle toho, kolik ještě zbývá snímků. Pokud se snad stane, že už přetahujete, u stávajícího snímku to vhodně ukončete. Sice diváci neuvidí nejdůležitější snímek „děkuji za pozornost“, ale aspoň snížíte jejich šanci na epileptický záchvat díky rychlému překlikávání.

 

Přeji vám, abyste se výše zmiňovaných chyb dopouštěli co nejméně a posluchači měli z vaší prezentace dobrý pocit.

Richard Koch Pravidlo 80/20, upřímná recenze

Podtitul by asi měl znít, chci být efektivní a stihnout všechno za 20% času, a já dodávám: ale nebude to fungovat.

Autor v knize popisuje přirozený nepoměr v činnostech, v času věnovaném aktivitám, v poměrech rozdělení bohatství a podobně. Princip je, že 20% příčin vytvoří 80% následků, i když bychom čekali instinktivně poměr blízko u 50:50. Celou první část knihy jsem se nemohl zbavit dojmu, že jsem na prodávací akci, kde si na konci musím koupit nějakou věc, která nebude fungovat. Příklady popisované autorem z jeho vlastního života vlastně říkaly, že se nemáme v některých činnostech plně soustředit na detaily (učení) ale pochopit principy. Že ne všichni klienti firem jsou stejně hodnotní, protože někteří utrácí víc. Jak nečekané.

Podle autora, kdyby město věnovalo svou pozornost 20% nejhorším křižovatkám, které způsobují 80% dopravních zácp, bylo by všechno efektivnější. Ihned mě napadlo, možná i vás, že když se průjezdnost zvýší, zahltí to další sousední křižovatky, přenese tok aut do lokalit, které to nechtějí, nebo jsou stejné jako těch 20% křižovatek, jen nejsou tak „na ráně“.

Richard Koch sice píše, že ne vždy jde vypustit 80% výrobků, které nepřináší zisk, protože klesne zisk i těch 20% bestsellerů. Vysvětlení mě rozhodně neuspokojilo a abyste si knížku přečetli, nenapíšu ho sem.

Toto pravidlo bude asi ještě hodně krát zkoumáno. Stále to bude určitý fenomén, ale nikdo se nikdy nezbaví toho 80% „neefektivního“ zbytku. Protože to prostě nejde. Někdo musí těch 20% tahat.

Nechce si ujet vlak, doslova

Jedno léto, bylo to zrovna to minulé, jsem byl v rámci letního tábora s malými průzkumníky na výpravě. V rámci programu jsme měli přenocovat v nádražní budově malé horské vesnice. Příjemný pochod krásami horských cest v lesích, kam moc nikdo nechodí, protože musí do Chorvatska. Když jsem tam seděl, díval se na koleje, jak vedou na pravé straně do dálky a potom se ztrácí v lese, na nástupiště přispěchal pár s krosnami na zádech.

Ptali se, kdy jede vlak do nejbližšího města, potěšeni, že nás vidí. My jsme jim sdělili, že to až tak dobré není, protože poslední vlak už odjel a my na nástupišti jsme proto, že se nikam nechystáme. Jejich výraz ve tváři by se dal popsat jako mírně zděšení. Muž začal propočítávat, za jak dlouho tam dojdou pěšky. Nakonec je kolega vedoucí hodil na místo určení autem. Situace zachráněna.

Já jsem si naopak celou situaci užíval. Vlak přijel, potom odjel. Pár lidí vystoupilo a šlo si po svých. Blížil se večer. Všechno utichlo a nad nástupištěm se pomalu stmívalo. Říkal jsem si, že je hezké si někdy nechat ujet vlak. Můžete si vychutnat maličkosti kolem sebe. Západ slunce nad lesem a s kolejištěm před vámi. Setřít prstem večerní rosu z kolejí a užít si hezký večer.

Říkal jsem si, že je to jako život a postoj na tu samou věc. Někomu se vaše situace může zdát špatná, nic už vám nepojede a nejbližší ubytování daleko. Vy ale víte, že máte před sebou hezký večer. Nerušenou konverzaci s přáteli. To vám povím, koleje a nádraží mají večer skvělou atmosféru.

Lovec na place

Vždy mě dokáže zaujmout a fascinovat člověk, který je do činnosti, kterou dělá, doslova zapálený. Tentokrát je to jeden pan sekuriťák od nás ze sámošky. Budeme mu říkat například James Bond. Je dost povídavý a celkem rád mluví o své práci. Co mě na něm stále udivuje je, s jakým zápalem sleduje všechny zákazníky a jak je pro něj podezřelý skoro každý. Dokonale mi popsal všechny jeho metody a v jistém ohledu si to nezadá s prací profesionálního detektiva. Už jenom to, že když jsem ho na krámě poprvé viděl, nebyl jsem si jistý, jestli je to sekuriťák, nebo zákazník. A to sekuriťáka poznám na první pohled. Dozvěděl jsem se například, že nejvíce kradou důchodci (až 75%). Že nejčastěji se snaží ochrankou oslovený zloděj u pokladen kradenou věc odhodit pryč od sebe, aby to nakonec bylo jen tvrzení proti tvrzení.

Největší smutek prožívá James ve dnech, kdy se lidem, jeho slovy, nechce krást. Už to má i odkoukané podle počasí a když venku prší, je prý nejvíc záchytů. Jednou kolem mě šel s rozčarováním a utrousil: „To je dneska den, už i ti feťáci si kupují salám za 90Kč kilo a platí ho.“ Když někoho chytí, je vidět, že z toho má radost. A jemu se daří. Skoro není dne, kdy by pan Bond někoho nenačapal, jak prošel pokladnami bez zaplacení něčeho, co se mu dostalo „netušíjak“ do kapsy.

Jednou mi říká svou rozhodností: „Když jsem na krámě, tak to dělám pořádně!“ A je pravdou, že kdybych měl jmenovat někoho, kdo svoje povolání nefláká a dělá ho na 100%, jmenoval bych mezi prvními jeho.

A nesnažte se ho najít. Vypadá jako podnikatel, který má na parkovišti bavorák a potřebuje si něco rychle nakoupit. Tenhle James.