Gesta kterým se v práci raději vyhnout

Neverbální komunikací sdělujeme svému okolí většinu informací. Pokud chceme působit příjemně, měli bychom se některým gestům vyhnout. Nevhodná gesta a postoje na pracovišti na vás mohou nechtěně vrhat špatné světlo. Můžete se zeptat kolegy kamaráda, jak během pracovní doby působíte na druhé, nebo se na svůj projev podívejte v zrcadle. Pokud u sebe najdete nějaké z nevhodných gest, můžete se snažit každý týden pracovat na odstranění jednoho z nich.

1) Zamyšlená tvář bez úsměvu

Přestože lidé, kteří se často neusmívají, nejsou nutně bručouni a negativně naladěné osoby, může to jejich tvář vyjadřovat. Když jdete na schůzku, usmívejte se. Když mluvíte po telefonu, usmívejte se také. Lidé rádi komunikují s pozitivními a sebevědomými lidmi, proto se snažte usmívat kdykoli to je možné. Úsměv pomáhá i vám samotným. Pokud se usmějete, snížíte stres a přivodíte si instantní pozitivní pocit.

2) Podání ruky „leklá ryba“

Způsob, jakým podáváte ruku, je velmi důležitý. Měli byste mít uvolněný postoj, energický (ne elektrizující) stisk a dívat se do očí. Z těchto kroků vyzařuje sebevědomí. Slabý stisk alá leklá ryba může druhou osobu mylně upozornit na to, že má co do činění s nesebevědomým člověkem.

3) Umístění rukou

Rukama můžete druhého zbytečně rozptylovat, nebo vhodně doplnit svoje sdělení. Pokud máte během hovoru ruce příliš aktivní, ostatní se mohou domnívat, že jste neprofesionální a nedospělí. Přesto ruce během mluvení používejte, protože podle studie Colgatské univerzity vás budou lidé raději poslouchat. Ti, kteří skrývají ruce při interakci s ostatními, jsou často považováni za nedůvěryhodné.

4) Neudržování očního kontaktu

Při pohovoru, jak většina z nás ví, je důležité udržovat oční kontakt s osobou na druhé straně stolu. Většina ale zapomíná pokračovat v této praxi jakmile místo získá. Neměli byste na druhou osobu zírat, ani byste neměli těkat očima sem a tam po místnosti nebo odvrátit zrak moc brzy. Když s vámi někdo mluví, dívejte se mu do očí – ne do telefonu, počítače nebo notebooku. Oční kontakt lidi spojuje a vytváří důvěru.

5) Nervózní gesta

Všichni se občas dostaneme do situace, kdy se cítíme nervózně nebo nepohodlně. Během těchto chvílí se naše gesta z nervozity dostávají na povrch – prokřupávání kloubů, poklepávání prsty, hraní si s vlasy, kousání nehtů, rtu nebo tužky. Těžko přidat radu, jak univerzálně snížit stres, ale zhluboka se nadechnout a vnitřně se povzbudit, že to dobře dopadne, je asi nejuniverzálnější a přesto funkční rada.

6) Příliš daleko od ostatních

Ideální vzdálenost mezi vámi a kolegy je 1-2,5 metru. Pokud se dostáváte během konverzace blíž, můžete být považováni za příliš agresivní. Pokud si naopak držíte velký odstup, vysíláte zprávu, že nemáte zájem o zapojení nebo jste dokonce líný. I když jsou pracoviště mnohem neformálnější než dříve, opírání se o stěnu nebo o nábytek může být interpretováno, že jste příliš pohodlní a neberete práci vážně.

7) Dívání se na hodiny nebo do telefonu

Pokud vaše práce nevyžaduje, abyste byli fixování na svůj telefon, respektujte kolegy v místnosti a nepoužívejte svůj telefon víc, než je nutné. Nepřetržité sledování hodin nebo hodinek ukazuje ostatním v místnosti, že vás to tam nudí a nezajímá nebo to může být považováno za nezdvořilost.

8) Překřížení rukou na prsou

Když máte ruce překřížené, jste v obranném postavení. To vás dělá vzdáleným a nedobytným. Ukazujete ostatním, že se snažíte být dál od věci nebo že s něčím vyřčeným nesouhlasíte. Proto si držte raději ruce po stranách nebo ve vhodnějším gestu.

 

Tak a teď už jen převést teorii v praxi. 🙂

 

 

9 věcí, které neříkat během prezentace

Ať už se jedná o malou prezentaci před publikem z vašich kolegů, nebo větší událost, kde bude přihlížejících více, je dobré se vyhnout malým nedokonalostem v prezentování. Perfektní prezentace, to je vyšperkování projevu do nejmenších detailů.  My můžeme začít alespoň odstraněním největších hrozeb. Na co si dát pozor? Tady je několik vět, bez kterých se každá dobrá prezentace obejde, a co víc, výrazně jí to zlepší.

1) „Jen v krátkosti.“

Jelikož tuto větu říkají lidé, kteří o sobě ví, že je často posluchači upozorňují na délku projevu, nikdo této větě nevěří. Buď je obsah prezentace hodnotný a posluchač čas obětuje, nebo není. V tom případě platí známé „mlčeti zlato“.

2) „Mám mnoho zajímavých informací.“

Nebo jiná věta ukazující na to, jak dobrá vaše prezentace bude. Zvyšujete tím nároky na sebe a hodnotíte přínos. Z publika se v tu chvíli stávají soudci. Samozřejmě platí, že část posluchačů si řekne: „No, tak se ukaž.“

3) „Haló? Slyšíme se?“

Mluvíte na mikrofon a nevíte, co říct jako první větu? Možná je to způsob, jak se odlišit od většiny. Začněte říkat nějakou zajímavou říkanku. Počítejte místo „jedna, dva, jedna, dva“ třeba „logaritmus z devadesáti o základu…“ Malé odlehčení na začátek ukáže publiku, že prezentace nebude nuda.

4) „Neměl jsem moc času se připravit.“

Na tohle vám diváci odpoví: „Tak co tu děláš?“ Hlavně si tím shodíte vlastní práci. Říkáte tím ostatním, že ztrácí čas na nějakém nedodělku tvořeném na koleni při čekání v autě na zelenou. Nemusíme na sebe všechno hned prásknout. U dokonalé prezentace zase tato věta působí směšně.

5) „Chtěl bych poděkovat svým kolegům, zejména …“

Výčet všech kolegů od osvětlovače po kameramana je tolerováno u celebrit, ne u běžných prezentací. Děkovačky, pokud se nejedná o udílení odměn za přínos firmě, udržujeme co nejkratší. Je hezké, že umíte pracovat v týmu, ale nemusím váš tým znát lépe než svou manželku.

6) „Tohle vám raději přečtu, protože to na tom slajdu není moc vidět.“

V prezentaci mají být obrázky a hesla. Nejčastěji porušované pravidlo na vysokých školách. Trumfnout ho dokáže už jen odbíhání od tématu nebo mluvení a neposouvání prezentace následně komentované: „Tohle už jsem vám říkal.“

7) „Eeem“ a další nechtěné vyplňovače projevu

Dejte si pozor, co říkáte, když vám v hlavě zrovna nenabíhá nit na další větu. Mnoho lidí má v tu chvíli ve zvyku dělat různé pazvuky. Jednou dvakrát, to je v pořádku, ale pokud to děláte pořád a před každým vaším zamyšlením nad další větou, začnou vám to ti statečnější počítat.

8) „Dva dny jsem nespal a půlku toho si nepamatuji.“

Nikdy nezačínejte prezentace omluvou. Určitě víte, že první dojem se zachraňuje špatně, tak se nesnažte přesvědčit své publikum, že mají očekávat katastrofu. Dejte do toho všechno a ono to i s hodinou spánku půjde.

9) „Nezbývá nám moc času, vezmu ty slajdy už jen v rychlosti.“

Je jen málo lidí, kteří stihli dokončit svou prezentaci v časovém limitu, jedním z nich je Chuck Norris. S časem musíte pracovat během prezentace, zrychlovat nebo zpomalovat podle toho, kolik ještě zbývá snímků. Pokud se snad stane, že už přetahujete, u stávajícího snímku to vhodně ukončete. Sice diváci neuvidí nejdůležitější snímek „děkuji za pozornost“, ale aspoň snížíte jejich šanci na epileptický záchvat díky rychlému překlikávání.

 

Přeji vám, abyste se výše zmiňovaných chyb dopouštěli co nejméně a posluchači měli z vaší prezentace dobrý pocit.

Richard Koch Pravidlo 80/20, upřímná recenze

Podtitul by asi měl znít, chci být efektivní a stihnout všechno za 20% času, a já dodávám: ale nebude to fungovat.

Autor v knize popisuje přirozený nepoměr v činnostech, v času věnovaném aktivitám, v poměrech rozdělení bohatství a podobně. Princip je, že 20% příčin vytvoří 80% následků, i když bychom čekali instinktivně poměr blízko u 50:50. Celou první část knihy jsem se nemohl zbavit dojmu, že jsem na prodávací akci, kde si na konci musím koupit nějakou věc, která nebude fungovat. Příklady popisované autorem z jeho vlastního života vlastně říkaly, že se nemáme v některých činnostech plně soustředit na detaily (učení) ale pochopit principy. Že ne všichni klienti firem jsou stejně hodnotní, protože někteří utrácí víc. Jak nečekané.

Podle autora, kdyby město věnovalo svou pozornost 20% nejhorším křižovatkám, které způsobují 80% dopravních zácp, bylo by všechno efektivnější. Ihned mě napadlo, možná i vás, že když se průjezdnost zvýší, zahltí to další sousední křižovatky, přenese tok aut do lokalit, které to nechtějí, nebo jsou stejné jako těch 20% křižovatek, jen nejsou tak „na ráně“.

Richard Koch sice píše, že ne vždy jde vypustit 80% výrobků, které nepřináší zisk, protože klesne zisk i těch 20% bestsellerů. Vysvětlení mě rozhodně neuspokojilo a abyste si knížku přečetli, nenapíšu ho sem.

Toto pravidlo bude asi ještě hodně krát zkoumáno. Stále to bude určitý fenomén, ale nikdo se nikdy nezbaví toho 80% „neefektivního“ zbytku. Protože to prostě nejde. Někdo musí těch 20% tahat.

Nechce si ujet vlak, doslova

Jedno léto, bylo to zrovna to minulé, jsem byl v rámci letního tábora s malými průzkumníky na výpravě. V rámci programu jsme měli přenocovat v nádražní budově malé horské vesnice. Příjemný pochod krásami horských cest v lesích, kam moc nikdo nechodí, protože musí do Chorvatska. Když jsem tam seděl, díval se na koleje, jak vedou na pravé straně do dálky a potom se ztrácí v lese, na nástupiště přispěchal pár s krosnami na zádech.

Ptali se, kdy jede vlak do nejbližšího města, potěšeni, že nás vidí. My jsme jim sdělili, že to až tak dobré není, protože poslední vlak už odjel a my na nástupišti jsme proto, že se nikam nechystáme. Jejich výraz ve tváři by se dal popsat jako mírně zděšení. Muž začal propočítávat, za jak dlouho tam dojdou pěšky. Nakonec je kolega vedoucí hodil na místo určení autem. Situace zachráněna.

Já jsem si naopak celou situaci užíval. Vlak přijel, potom odjel. Pár lidí vystoupilo a šlo si po svých. Blížil se večer. Všechno utichlo a nad nástupištěm se pomalu stmívalo. Říkal jsem si, že je hezké si někdy nechat ujet vlak. Můžete si vychutnat maličkosti kolem sebe. Západ slunce nad lesem a s kolejištěm před vámi. Setřít prstem večerní rosu z kolejí a užít si hezký večer.

Říkal jsem si, že je to jako život a postoj na tu samou věc. Někomu se vaše situace může zdát špatná, nic už vám nepojede a nejbližší ubytování daleko. Vy ale víte, že máte před sebou hezký večer. Nerušenou konverzaci s přáteli. To vám povím, koleje a nádraží mají večer skvělou atmosféru.

Lovec na place

Vždy mě dokáže zaujmout a fascinovat člověk, který je do činnosti, kterou dělá, doslova zapálený. Tentokrát je to jeden pan sekuriťák od nás ze sámošky. Budeme mu říkat například James Bond. Je dost povídavý a celkem rád mluví o své práci. Co mě na něm stále udivuje je, s jakým zápalem sleduje všechny zákazníky a jak je pro něj podezřelý skoro každý. Dokonale mi popsal všechny jeho metody a v jistém ohledu si to nezadá s prací profesionálního detektiva. Už jenom to, že když jsem ho na krámě poprvé viděl, nebyl jsem si jistý, jestli je to sekuriťák, nebo zákazník. A to sekuriťáka poznám na první pohled. Dozvěděl jsem se například, že nejvíce kradou důchodci (až 75%). Že nejčastěji se snaží ochrankou oslovený zloděj u pokladen kradenou věc odhodit pryč od sebe, aby to nakonec bylo jen tvrzení proti tvrzení.

Největší smutek prožívá James ve dnech, kdy se lidem, jeho slovy, nechce krást. Už to má i odkoukané podle počasí a když venku prší, je prý nejvíc záchytů. Jednou kolem mě šel s rozčarováním a utrousil: „To je dneska den, už i ti feťáci si kupují salám za 90Kč kilo a platí ho.“ Když někoho chytí, je vidět, že z toho má radost. A jemu se daří. Skoro není dne, kdy by pan Bond někoho nenačapal, jak prošel pokladnami bez zaplacení něčeho, co se mu dostalo „netušíjak“ do kapsy.

Jednou mi říká svou rozhodností: „Když jsem na krámě, tak to dělám pořádně!“ A je pravdou, že kdybych měl jmenovat někoho, kdo svoje povolání nefláká a dělá ho na 100%, jmenoval bych mezi prvními jeho.

A nesnažte se ho najít. Vypadá jako podnikatel, který má na parkovišti bavorák a potřebuje si něco rychle nakoupit. Tenhle James.

Co mě překvapilo #1 – hodnocení pedagogy

Stále pořád dokola mě překvapuje jedna věc. Ano, přiznávám, že by nemusela, ale je to taková ta věc, která vám vyžene tlak dostatečně vysoko, jen když o tom slyšíte. Tentokrát jsem od svého kamaráda, který je asi o 8 let mladší a chodí ještě na střední, slyšel, že dostali za půldenní činnost na praxi plný počet bodů, tedy známku 5. Celá jejich skupina. Abyste se vžili do situace, můj kamarád je pilný a snaživý student. Práce, které ostatní opisují, on dělá, aby danou látku procvičil. Protokoly, za které si dost jeho spolužáků platí, aby je za ně dělali jiní, on vypracovává. Slohová cvičení neodflákne. Na praxi se nechal přeložit do skupiny, která na zadané věci zvysoka nekašle.

Právě s tou lepší skupinou dostali všichni kolektivně za 5. Jak jsem jako laik, neznalý jeho oboru, pochopil, měli vytvořit nějakou součástku, kde 1 milimetr je velká míra a hraje se na daleko menší rozměry mikrometrů a nanometrů. Jejich přesnost byla taková, že by si ji mohli dovolit i ve firmě vyrábějící dané součástky. Ale ejhle, kámen úrazu. Zapomněli očistit tento výrobek a jejich učitel našel na tomto výrobku kus malinké piliny, což samozřejmě na takto přesné věci nemá co dělat a na výstupním výrobku už vůbec ne. Všichni za 5.

Známkování je totiž trest. Když už je pedagog v koncích, nemůže nafackovat žákům, nemůže je přetáhnout rákoskou, židlí ani klavírem. Neřekl bych ani pakůň, kdyby jim dal za 4, protože je to teda pravdu závažná věc. Mohl je to nechat zkontrolovat, co je na věci špatně. Mohl je to nechat udělat znova. Ne. Prostě bum, za 5. Děkuji, že jste se snažili. Ti, kteří hákovali (zatahovali) školu, kteří se na to vybodli, surfaři facebooku na mobilech, ti všichni by také získali za 5.

Ten nepoměr, ulítlá klasifikace a kdovíco ještě mě udivuje. Stále dokola. Zbytečně a z nějakého důvodu se to snažím pochopit, marně.

Je to o maličkostech

Základem tohoto příspěvku jsou dvě příhody, které se mi staly v rozmezí jednoho měsíce.

První z nich se odehrála v kupé vlaku, kde vedle mě u okénka naproti sobě seděla postarší paní (asi 60 let) a pán (taktéž). Bavili se o všem možném, moc jsem je neposlouchal, protože jsem přece slušně vychovaný hoch a hlavně jsem se snažil podřimovat a dohnat nevyspání z noci. Jak jsem pochopil, byli to pouze známí ze stejné vesnice. V jednu chvíli mu žena nabídla minerálku z plastové flašky, jestli nechce napít. Muž si beze všeho vzal a byl rychle zastaven ženou: „Počkej, vzala jsem kelímky. Přece to nebudeš pít z flašky.“ A opravdu vytáhla z kabelky dva úzké a vysoké kelímky od levných pudinků a nalila muži.

Druhá se stala nedávno v našem vchodě. Vracel jsem se z města a dveře otevíral jeden pán z pátého patra. Už je celkem starý, býval to myslivec. Stále nosí převážně zelené věci. Ve dveřích jsem ho po pozdravení obešel. Uslyšel jsem za sebou zvuk, kdy si čistil svoje boty o děrovanou železnou rohožku. Venku bylo krásných 25°C a na obloze ani mráček. Jeho boty byly čisté, stejně tak jako chodníky venku.

Stále zrychlujeme, už si nečistíme boty, rukavičky a další příslušenství obdivujeme spíš ze starých filmů. Když chceme udělat radost svému protějšku zainvestujeme třeba do koupi lístku do kina. Podšálky vídáme jen v restauracích a kavárnách. Možná je to škoda, že tyto malé detaily opomíjíme. Uvědomil jsem si, že ač jsem o nich skoro nevěděl, docela mi chybí. Třeba je to příležitost jak příště, místo drahé vstupenky na film, o kterém doufáme, že bude stát za to, jen umýt za toho druhého podšálek navíc.

Co mě nepřekvapilo #2 Velké TESCO, malý obal

Šel jsem si nakoupit do našeho městského TESCA. Mně nezáleží úplně na všem, jako tomuto řetězci v jeho sloganu. Záleží mi na tom, abych nakoupil dobře a pokud možno levně. Poslední položka, která mi chyběla koupit, byl onen kousek, na který se těžko vydělává. Ano, chleba. Přešel jsem k sekci balených chlebů a můj pohled spočinul na chlebu Šumava, stál ale 38 korun. Vedle něj se na mě usmíval TESCO chléb, také úhledně zabalen, nakrájen a nestál ani 30 Kč. Hned jsem ho vzal do ruky.

Řekl jsem si, protože jsem kluk ušatá, který jen tak něco nezapomene, že chléb Šumava má opravdu dobrou chuť a jednou na výletě mi vydržel skoro týden po rozbalení. Shýbl jsem se až skoro k zemi a vypadal jsem jako žirafa, která se snaží napít z jezírka. Podíval jsem se na přepočet cen na kilogram výrobku. Je mi s podivem, že tam stále prodejci ještě uvádějí tyto přepočty, i když mikropísmem, protože tyto údaje většinou prozradí vše. Šumava vážila 1200g a TESCO super chleba, kterému určitě záleželo na tom, že si ho koupím, jen 800g. V přepočtu byla Šumava levnější asi o 8Kč na kilogram.

Šťastný, že si můžu vzít lepší chleba a pragmatičnosti se dostalo zadostiučinění, jsem odklusal k pokladnám. Ve výsledku mě to nepřekvapilo. Obaly se už několik let stále zmenšují, písmo na nich zvětšuje, stejně tak s cenou. Člověk, aby do obchodu chodil s lupou a týmem statistiků.

Testuji: nepřejídání se

Jednou jsem si uvědomil, že mě sice baví jíst a docela tím i zaženu nějaký ten stres – dočasně, ale na druhou stranu nesnáším pocit plnosti. Takové té, kdy se fakt najíte, ne zase, že by vám bylo špatně, ale jíte dokud vám žaludek neřekne: Mám dost. Což je ale s mou rychlostí stolování spíš volání o okamžitý stop stav. I poté jsem ještě dokázal zalít vše snědené jogurtem s rohlíkem, vlastně jsem si dal dva, protože upřímně, rohlíky nejsou zas až tak obrovské.

Ve výsledku jsem byl plný. Cítil jsem se těžce. Když si vygooglíte těžkost v žaludku zjistíte, že se nedá vyloučit, že je problém u střevní sliznice, je důležité sledovat jak dlouho to trvá, jestli náhodou nejde o nevolnost a jak rozpoznat rozdíl mezi dvěma zmíněnými. Aniž bych propadal panice, usoudil jsem, že všemu pomůže, když se nebudu tak ládovat.

Proto je pro mě jídlo už předem dané. Řeknu si, kolik je tak optimální množství. Připravím si ho předem a prohlédnu, abych se ujistil, že nebudu trpět hlady nebo dokonce nesklouznu k anorexii, jak mi říká maminka, podle které jsem pořád strašně hubenej. Sním ho a tím pro mě jídlo hasne. Pocit sytosti se dostaví, což je znamením, že žaludek začal pracovat. Jsem spokojený, netrvá mi 6 a více hodin, než zase dostanu hlad, ale můžu si dát zase něco po 4 hodinách nebo méně.

Ve výsledku se cítím lépe. Dříve jsem měl sice dobrý pocit z toho, že jsem se dostatečně najedl, teď mám ještě lepší pocit z toho, že nejsem napráskaný. Mimo jiné jsem za 3 týdny shodil 6 kilo. Sice je mi to jedno, ale usmívám se při pohledu na návody v ženských časopisech. Pořád platí a platit bude, i když si tento článek někdo přečte za 100 let, že nejlepší dieta ze všech je … nepřejídání se.

Stránky na facebooku mění majitele

Sleduji nějakých těch pár stránek na facebooku. Mám je lajknuté, protože se mi líbí jejich obsah nebo je pro mě zajímavý. Ať už jsou to stránky novin, časopisů, sportovních klubů nebo jen pouhé generátory vtipných obrázků. To je ale neuvěřitelně obecný začátek článku, co?

Na začátku všeho byl velký boom lajkování facebookových stránek. Je to pár let zpátky, kdy rostly skupiny jako houby po dešti. Jejich úlohou nebylo spamovat svůj obsah všem osobám, které stránku lajknuli. Jen jste vyjadřovali svoje stanovisko, že máte rádi večerní procházky. Pokud jste na odkaz klikli, musíte si všimnout, že tam obsah je a není několik let starý. Pár největších stránek bylo odkoupeno. Jeden příklad za všechny je Chlapovi nestačí naznačovat, což je mimochodem pravda. Tuto stránku koupila prima a spamuje tam odkazy na svoje články. Rozdíl mezi dneškem a dobou dávno minulou je, že tehdy všichni lajkovali všechno. Stránka dosáhla někdy až tisíců lajknutí během pár minut. Stačilo mít jen originální nebo chytlavý název. Dnes musí vaše stránka začínat na slovo Přiznání nebo být úchylná. Nejlépe obojí.

Na svém profilu mám dost těchto mrtvých stránek, které jen vyjadřují moje bývalé stanovisko. Asi jako vzpomínku na staré časy facebooku. Dokonce přežívají moje občasné inventury.

Abych se vrátil k tématu. Skupinu Večerní procházky koupil, nebo jejich majitel začal provozovat, web pikosky.eu. Ne, neudělám tam odkaz. Nestojí to za to. Rozdíl těchto stránek a stránek, které lidé lajknou dobrovolně je veliký. Už i na skupině Chlapovi nestačí naznačovat je vidět, že je tam velmi málo lajknutí a odezev. Diváci jsou tam nedobrovolně a mnoho z nich sleduje obsah velmi pasivně. Často lidé za těch pár let přestanou používat facebook nebo redukují svůj čas u něj. A tak vlastně obsah letí do mrtvé stránky.

Stejně tak v posledním týdnu ožila stránka Mám ráda chození venku v noci. Tam zase přibývají příspěvky ze stránek exstory.cz a extrol.cz. Jak příhodné názvy. Staronový majitel se ani neobtěžoval s timeline obrázkem. Ano, ta stránka vznikla ještě v době, kdy profily neměli timeline fotku.

Proč to píšu? Protože obě stránky odlajkovávám a musel jsem to všem říct. Věrné fanoušky takhle stejně nezískáte.

Úprava po letech: Přeškrtnuté stránky už nefungují, protože je vlastníci smazali.